Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 296/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Tipplové, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2018 č. j. -82 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. června 2018 č. j. -46, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo vlastnit majetek zaručené v y a v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že dne 13. 10. 2017 byl Mgr. Dušan Šnaider, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ (dále jen "exekutor"), Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod č. j. -10 pověřen vedením exekuce usnesení vedlejšího účastníka ze dne 9. 6. 2016 č. j. 067 EX 2570/11-21. Dne 2. 5. 2018 byl exekutorovi doručen návrh stěžovatelky na odklad a zastavení exekuce, v němž uvedla, že exekuce byla nařízena pro náhradu nákladů, které měly vedlejšímu účastníkovi vzniknout v souvislosti s jiným exekučním řízením vedeným proti ní jako povinné. K tomu doplnila, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 7. 2012 č. j. -11 byl zjištěn její úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením. Městský soud současně vyzval věřitele k přihlášení pohledávek v lhůtě třiceti dnů. Vedlejší účastník svoji pohledávku ve výši 7 865 Kč nepřihlásil. Stěžovatelka zdůrazňovala, že ke dni schválení oddlužení pohledávka vedlejšího účastníka existovala, proto se na ni vztahuje osvobození od dosud nezaplacených pohledávek vyplývající z usnesení městského soudu ze dne 18. 4. 2016 č. j. .

3. Usnesením obvodního soudu ze dne 18. 6. 2018 č. j. -46 byl návrh na odklad exekuce zamítnut a současně zastaveno řízení o návrhu na zastavení exekuce. Z odůvodnění vyplývá, že již dne 26. 3. 2018 bylo vydáno usnesení obvodního soudu č. j. -33, jímž byl zamítnut dřívější návrh stěžovatelky na zastavení exekuce. Z tohoto dřívějšího usnesení vyplývá, že i původním návrhem se stěžovatelka domáhala zastavení exekuce z důvodu nepřihlášení pohledávky vedlejšího účastníka v insolvenčním řízení. Řízení proto muselo být zastaveno podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť již bylo rozhodnuto o obsahově totožném návrhu.

4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že obvodní soud se nedostatečně vypořádal s její argumentací a že dřívějším usnesením nebylo rozhodnuto o obsahově totožném návrhu. Trvala na tom, že pohledávka vedlejšího účastníka existovala v době schválení oddlužení, proto nyní vedená exekuce spočívá na nezákonném rozhodnutí. Svoji argumentaci považovala za zcela odlišnou od původního návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka dále zopakovala, že v rámci oddlužení uspokojila přihlášené pohledávky v plném rozsahu.

5. Usnesením městského soudu ze dne 15. 10. 2018 č. j. -82 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění uvedl, že tvrzení stěžovatelky o argumentaci odlišné od původního návrhu na zastavení exekuce jsou v rozporu s obsahem spisu a že zastavením řízení se obvodní soud nedopustil žádného pochybení. Městský soud v odůvodnění doplnil, že nárok na náhradu nákladů exekuce má svůj základ v procesním právu a vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu konstitutivní povahy. Pohledávka vedlejšího účastníka proto vznikla až po skončení insolvenčního řízení, a nemohla tak v něm být uplatněna.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, která byla obsažena již v návrhu na odklad a zastavení exekuce a následném odvolání proti usnesení obvodního soudu. Zdůrazňuje, že v průběhu exekučního řízení vedeného vedlejším účastníkem byl zjištěn její úpadek a následně povoleno oddlužení s tím, že věřitelé, kteří dosud neuplatnili své pohledávky, byli vyzvání k jejich uplatnění ve třicetidenní lhůtě. To však vedlejší účastník neučinil. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že v době schválení oddlužení pohledávka vedlejšího účastníka již existovala. Podle stěžovatelky se následné osvobození od dosud nesplacených pohledávek vztahuje i na pohledávku vedlejšího účastníka. Své závěry opírá o dřívější rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález ze dne 1. 7. 2016

sp. zn.

(N 123/82 SbNU 25)].

7. Usnesení obvodního soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabývá její argumentací, resp. vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že o obsahově totožném návrhu již bylo rozhodnuto. Zdůrazňuje zejména, že exekuce byla vedena na základě nezákonného rozhodnutí, resp. že i z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu plyne závěr o nepřípustnosti vedení exekuce podle exekučního titulu ukládajícího plnění, které je v rozporu s hmotným právem (srov. nález ze dne 1. 7. 2016

sp. zn.

). Podle stěžovatelky je třeba rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že v insolvenčním řízení uspokojila všechny přihlášené pohledávky v plné výši. Jde-li o argumentaci zaměřenou na usnesení městského soudu, stěžovatelka uvádí, že ani jeho odůvodnění se nevypořádává s tvrzeními obsaženými v odvolání. Stěžovatelka závěrem poukazuje na smysl a podstatu oddlužení, resp. účelovost postupu soudních exekutorů postupujících obdobným způsobem, aby v rámci insolvenčního řízení nebyly jejich pohledávky kráceny.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle odst. l y a Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy soudů ( y) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996

sp. zn.

(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy,

jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.

11. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti exekuci vedené pro vymožení nákladů vedlejšího účastníka vzniklých v souvislosti s jinou, jím vedenou exekucí. Z obsahu napadených usnesení, zejména z výroků o zastavení řízení o návrhu na zastavení exekuce, však vyplývá, že obecné soudy se argumentací stěžovatelky ani nemohly zabývat, neboť stěžovatelka podala návrh obsahově totožný s jiným návrhem, o němž již dříve bylo rozhodnuto. Podle platí, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Toto pravidlo se subsidiárně uplatní rovněž na exekuční řízení vedené podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění podmínek řízení, včetně negativních podmínek v podobě překážek věci zahájené a věci rozhodnuté, a následné zastavení řízení jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z metod právního výkladu, nebo vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.

12. Argumentace stěžovatelky je téměř výhradně zaměřena na neuplatnění pohledávky vedlejšího účastníka v insolvenčním řízení a otázku, zda pohledávka na nákladech exekuce v době schválení oddlužení již existovala, nicméně důvodem pro zastavení řízení obvodním soudem, resp. potvrzení tohoto rozhodnutí městským soudem byla překážka věci rozhodnuté. Jediným tvrzením, jímž se v nyní posuzované věci může Ústavní soud zabývat, je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o totožnosti návrhů na zastavení exekuce. Z odůvodnění napadených usnesení, zejména z bodu 6. odůvodnění usnesení obvodního soudu však vyplývá rovněž hodnocení této otázky. Nesouhlas s tímto závěrem, který se neopírá o žádné konkrétní podklady, je proto pouhou polemikou s hodnocením skutkového stavu, což však nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu