Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2906/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. M. O., zastoupeného Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem se sídlem Praha 4, Nad Spádem č. 641/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2019 č. j. -146, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle , odst. 4 písm. d) . Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a stěžovatel byl znovu uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle , odst. 4 písm. d) , za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Navrhuje i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a násl.d.

Stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyla dodržena totožnost skutku a tím i obžalovací zásada, což dovozuje z toho, že v průběhu trestního řízení (konkrétně v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu) byly uváděny poněkud jiné časové údaje související se spácháním skutku, za nějž byl odsouzen. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že spoluobžalovaní v průběhu trestního řízení několikrát změnili svoje výpovědi ohledně doby, kdy mělo dojít k předání finančních prostředků stěžovateli. Má přitom za to, že soudy nikterak nehodnotily, že tito spoluobžalovaní vypovídali a měnili své výpovědi účelově a že jejich tvrzení jsou vyvrácena prohlášeními třetích osob. Uvádí, že si nikdy neřekl o částku 60 000 Eur, což nebylo prokázáno ani na základě SMS komunikace. Připomíná, že se nikdy nenalezly finanční prostředky, které mu měl spoluobžalovaný S. předat. Z uvedeného dovozuje, že v řízení existují extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. , , y). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí

sp. zn.

).

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy

sp. zn.

,

či usnesení

sp. zn.

). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.

Ústavní soud předně musí odmítnout námitku stěžovatele, že v jeho věci nebyla dodržena obžalovací zásada a podmínka totožnosti skutku. Touto námitkou se obsáhle zabýval v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 33-35) a spolehlivě ji vyvrátil. Především správně uvedl, že v průběhu trestního řízení byla v podstatných rysech zachována totožnost jednání i následku, přičemž došlo pouze k upřesnění času, v němž došlo k setkání obviněných a k předání částky odpovídající 60 000 Eur (tj. cca 1 622 100 Kč) stěžovateli. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že časové upřesnění nemá žádný vliv na podstatu jednání a následku, určujících totožnost stíhaného skutku, a v podrobnostech odkazuje na uvedenou pasáž napadeného usnesení Nejvyššího soudu, s níž stěžovatel sice vyjadřuje nesouhlas, avšak nepředkládá žádnou argumentaci, kterou by tento nesouhlas odůvodnil.

Ústavní soud rovněž akceptuje závěr, že v projednávané věci nelze identifikovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž bylo odsouzení stěžovatele založeno. Již Městský soud v Praze v napadeném rozsudku podrobně a přesvědčivě popsal jak samotné usvědčující důkazy, tak i své úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení (srov. č. l. 75-80), přičemž tuto argumentaci dále doplnil soud odvolací (srov. č. l. 14-15). Z toho je patrné, že závěr o vině stěžovatele ze spáchání zločinu podvodu vycházel nejen z výpovědí spoluobžalovaných S. a M. (které soudy velmi pečlivě analyzovaly a hodnotily), ale také z dalších důkazů, např. z výpovědi svědka H., z výpisu z účtu či ze zajištěných textových zpráv. Skutečnost, že se nepodařilo nalézt peněžní prostředky, které stěžovatel převzal, v tomto směru nehraje zásadní roli.

Jestliže trestní soudy na základě uvedených důkazů vzaly za prokázané, že stěžovatel od spoluobžalovaného S. převzal částku odpovídající 60 000 Eur (tj. cca 1 622 100 Kč), a to pod příslibem (stručně řečeno) vyvinutí nátlaku na poškozeného, má Ústavní soud za to, že k tomuto závěru dospěly po důkladném zhodnocení provedených důkazů, ve kterém nelze nalézt žádný logický exces či svévoli. Ústavní soud tak není oprávněn do tohoto hodnocení důkazů zasahovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu