Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3072/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Stöckbauerové, zastoupené Mgr. Janou Roušalovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 6. 2019, č. j. -65, za účasti Okresního soudu v Semilech, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podstata sporu, který vyústil v podání nyní projednávané ústavní stížnosti, spočívala do značné míry v přesvědčení stěžovatelky, že žalovaný dlouhodobě a bez právního důvodu užíval část jejího pozemku. Stěžovatelka mu nejprve nabídla předmětnou část pozemku odkoupit, žalovaný však na tuto nabídku nepřistoupil. Proto stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu v Semilech (dále jen "okresní soud"). Tou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady za užívání předmětné části pozemku. Předběžnou otázkou v tomto řízení bylo, kdo je jejím vlastníkem. Zatímco žalovaný tvrdí, že předmětnou část pozemku vydržel, stěžovatelka odkazuje na zápisy v katastru nemovitostí a v pozemkových knihách. Okresní soud dal v tomto sporu za pravdu žalovanému a žalobu o zaplacení částky 1.665 Kč s úroky z prodlení napadeným rozhodnutím zamítl.

2. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včasnou ústavní stížnost, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Tou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí okresního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle d a práva na spravedlivý proces podle d. Její argumentace je následující.

3. Zaprvé, okresní soud zasáhl do jejího práva na ochranu vlastnictví, a to tím, že ji připravil o část pozemku, který dříve patřil jejím předchůdcům a ke kterému má i nadále vlastnické právo. O tom měl žalovaný i jeho právní předchůdci vědět, a nemohli být proto v dobré víře ohledně tvrzení, že jim předmětná část pozemku patří. Zadruhé, okresní soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, a to tím, že neuvedl, co dovodil z jednotlivých provedených důkazů, a tím, že se stěžovatelkou zacházel nerovně při poskytování poučení.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení . K tomuto závěru ho vedly následující důvody.

5. Strany mezi sebou vedou spor o částku 1.655 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek uvedených v napadeném rozhodnutí. Jedná se tedy o částku, u níž zákonodárce zásadně neumožňuje podat odvolání ani dovolání. Tuto skutečnost nelze při rozhodování o ústavní stížnosti opomenout.

6. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud mj. přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 8. 2019,

sp. zn.

ze dne 15. 11. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je ji tudíž nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 8. 2019,

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2017,

sp. zn.

ze dne 28. 7. 2016).

7. Ústavní soud došel v dané věci k závěru, že částku, která je předmětem tohoto řízení, lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit právě za částku bagatelní.

8. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti (s výjimkou extrémních situací) pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 8. 2019,

sp. zn.

ze dne 8. 4. 2008,

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2002). O extrémní situaci by se přitom jednalo zejména tehdy, pokud by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález

sp. zn.

ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 3. 2010). Důvodem, pro který Ústavní soud výjimečně přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci i v případě bagatelních částek, může být také okolnost, že se v konkrétním případě jedná o zcela zjevný zásah do základních práv stěžovatele (popřípadě jiných osob), anebo tento případ evidentně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, popř. zájmy státu (viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. 2050/14 ze dne 10. 3. 2015). Vady podobného charakteru, popřípadě zmíněnou potřebu ústavněprávního výkladu, však Ústavní soud v dané věci nezjistil.

9. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížnosti, námitky stěžovatelky jsou zejména skutkové povahy, přičemž platí, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Okresní soud přitom pečlivě a podle zásady volného hodnocení důkazů posoudil předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Žalovaný a jeho právní předchůdci se podle soudu chopili držby části pozemku oprávněně a vlastnické právo k ní nabyli v souladu se zákonnými předpoklady vydržení. Okresní soud uzavřel, že žalovaný neužívá předmětnou část pozemku bez právního důvodu, a žalobě stěžovatelky proto nemohl vyhovět. Závěry ohledně nabytí vlastnického práva vydržením, proti kterému stěžovatelka brojí ústavní stížností, považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné (bod 3 až 6 napadeného rozhodnutí). Stejně tak se okresní soud vyrovnal se stěžovatelčinou námitkou ohledně jeho poučovací povinnosti (bod 7 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud nemá, s respektem k jeho postavení v ústavním systému, důvod závěry okresního soudu jakkoliv zpochybňovat. Napadené rozhodnutí není projevem svévole a ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve shora zmíněném smyslu. Do závěrů okresního soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu v dané věci zasahovat.

10. Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu