Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2962/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem, sídlem Hanáckého pluku 1153/6, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. července 2019 č. j. -4229 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2019 č. j. -4205, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. D. a obchodní společnosti X v likvidaci, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak d (dále jen " "), jakož i jeho právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 3. 2019 č. j. -4205 bylo v trestní věci stěžovatele uloženo podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zabrání věci, a to v I. výroku nemovitostí M. D., v II. výroku nemovitostí vlastníka Z. Š. a v III. výroku nemovitostí vlastníka obchodní společnosti X, neboť šlo o nemovitosti, které jsou zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, či prostředky do nich investované většinově pocházejí z trestné činnosti, které se dopustil stěžovatel spolu s A. D. a J. H. [zvlášť závažný zločin loupeže podle , 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku], a kterou získali finanční prostředky ve výši přesahující 77 000 000 Kč.

3. Proti usnesení krajského soudu podali stížnost stěžovatel, M. D. a obchodní společnost X. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. 7. 2019 č. j. -4229 z podnětu stížnosti zúčastněných osob M. D. a obchodní společnosti X zrušil usnesení krajského soudu v I. a III. výroku a nově uložil zabrání věci ve vlastnictví těchto zúčastněných osob (výrok I.). Stížnost stěžovatele vrchní soud zamítl podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), neboť byla podána osobou neoprávněnou (výrok II.).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem vrchního soudu, že pouze vlastník nemovitostí, které mají být zabrány, má postavení zúčastněné osoby a je stranou v trestním řízení se všemi právy jí dle zákona náležejícími, tedy i s oprávněním podat stížnost proti výroku o zabrání věci. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku tohoto závěru mu nebyla umožněna realizace opravného prostředku proti usnesení krajského soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že je jakožto odsouzený v předmětné věci a současně jako syn a bratr zúčastněných osob M. D. a Z. Š. stranou trestního řízení dle § 12 odst. 6 tr. řádu. Soudy však nejednaly se stěžovatelem jako se stranou trestního řízení, čímž došlo "k nezákonné izolaci rozhodování o zabrání věci od stěžovatele", jehož základním právem je brojit proti jakémukoli rozhodnutí o zabrání věci v jeho trestní věci. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud nerespektoval pokyny a závazný právní názor vrchního soudu vyslovený v usnesení ze dne 22. 11. 2016 č. j. -3742, dle kterého měl krajský soud nařídit hlavní líčení, namísto toho však bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání, čímž byl porušen § 258 tr. řádu, a došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho základních právech.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost v části směřující proti II. výroku napadeného usnesení vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí vrchního soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

6. V části směřující proti I. výroku napadeného usnesení vrchního soudu, kterým se usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. -4205 zrušuje v I. a III. výroku a nově se ukládá zabrání věci ve vlastnictví M. D. a obchodní společnosti X, je ústavní stížnost podle návrhem podaným někým zjevně neoprávněným, neboť je zřejmé, že v tomto rozsahu stěžovatel nemohl být dotčen ve svých základních právech nebo svobodách. Stejný závěr lze učinit rovněž o ústavní stížnosti v části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. -4205, neboť tímto usnesením bylo rozhodováno o zabrání věci ve vlastnictví Z. Š.

7. Jde-li o napadené výroky I. a III. usnesení krajského soudu, které byly I. výrokem usnesení vrchního soudu zrušeny, k rozhodování o této části ústavní stížnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně je zrušit podruhé), proto je v této části ústavní stížnost nepřípustná podle .

IV.

Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a 91 odst. 1 y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že II. výrok napadeného usnesení vrchního soudu ze dne 11. 7. 2019 č. j. -4229, kterým byla stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť byla podána osobou neoprávněnou, z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

10. Jak bylo shora uvedeno, stěžovatel podal stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. -4205, kterým bylo v trestní věci stěžovatele uloženo zabrání věci ve vlastnictví M. D., Z. Š. a obchodní společnosti X. Stěžovatel tak není osobou, které se usnesení přímo dotýká (§ 142 odst. 1 tr. řádu). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že je společníkem obchodní společnosti X s podílem ve výši 50 %, nelze než odkázat na odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, který se s touto skutečností vypořádal v bodech 11 - 18, a vysvětlil, že obchodní společnost je v likvidaci a je zastoupena likvidátorem, který dle a násl. , , je jediný oprávněn jménem této obchodní společnosti podávat opravné prostředky proti rozhodnutí o zabrání věci, což také v posuzované věci učinil. Stěžovatel tak oprávněn napadat opravným prostředkem dotčené rozhodnutí o zabrání věci není.

11. Ústavní soud má za to, že vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů považuje stížnost stěžovatele směřující proti usnesení krajského soudu za podanou osobou neoprávněnou. Argumentace stěžovatele je ve své podstatě toliko polemikou se závěry vrchního soudu, a to v rovině běžného zákona, když nesouhlasí s jeho výkladem dotčených ustanovení tr. řádu a předkládá vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudu či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však není důvodem pro meritorní projednání návrhu v ústavním soudnictví, neboť použití a výklad norem podústavního práva jsou doménou obecných soudů, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k porušení součástí ústavního pořádku a z nich vyvěrajících základních práv a svobod, jak bylo nastíněno výše. K takovému zásahu do práv stěžovatele nedošlo, když svou stížností napadal rozhodnutí o zabrání věci třetích osob, přičemž o stížnostech těch osob, které se proti tomuto opatření bránili (M. D. a společnost X), bylo I. výrokem usnesení vrchního soudu rozhodnuto.

12. Stěžovatel na podporu svého závěru, že majetkových práv právnické osoby se mohou domáhat v případech, kdy je společnost v likvidaci, i fyzické osoby, poukazoval na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 10. 2003 ve věci Kreditní a průmyslová banka proti České republice, stížnost č. 29010/95, v němž ESLP dospěl k závěru, že banka neměla při rozhodování o svých občanských právech a závazcích (řízení o zavedení nucené správy na banku a následný zápis do obchodního rejstříku) účinný přístup k soudu tak, jak to požaduje článek 6 odst. 1 Úmluvy. V uvedeném rozsudku však ESLP také připomněl závěry svého rozsudku ze dne 24. 10. 1995 ve věci Agrotexim a ostatní proti Řecku, stížnost č. 14807/89, který se týkal likvidace obchodní společnosti, a ve kterém konstatoval, že akcionáři společnosti nebyli oprávněni podat stížnost k orgánům Úmluvy podle článku 1 Protokolu č. 1 pro zasahování do majetkových práv společnosti. ESLP totiž dospěl k závěru, že "ignorování právní subjektivity společnosti by bylo oprávněné pouze za výjimečných okolností, především tam, kde se jednoznačně prokáže, že pro společnost nebylo možné podat stížnost k orgánům Úmluvy prostřednictvím orgánů ustavených podle stanov nebo - v případě likvidace - prostřednictvím likvidátorů. I když se dotčená společnost nacházela v likvidaci, byla nadále právnickou osobou, a to i v době, kdy akcionáři podali stížnost Komisi, tedy v době, kdy byla zastupována svými dvěma likvidátory, kteří byli právně způsobilí hájit její práva včetně - uznají-li to za vhodné - podání stížnosti k orgánům Úmluvy. Podle názoru Soudu nebylo důvodu se domnívat, že likvidátoři neplnili svoje povinnosti uspokojivým způsobem - naopak, k dispozici byl dostatek důkazů, že likvidátoři učinili veškerá opatření, o nichž se domnívali, že přispějí k ochraně majetku platebně neschopné společnosti. Za těchto okolností Soud dospěl k závěru, že nebylo jednoznačně prokázáno, že v době, kdy byla Komisi podána stížnost, společnost neměla možnost stěžovat si prostřednictvím likvidátorů u orgánů Úmluvy na údajné porušení článku 1 Protokolu č. 1."

13. V posuzované věci, jak bylo shora uvedeno, likvidátor obchodní společnosti X, JUDr. Karel Maláska, podal proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 3. 2019 č. j. -4205 stížnost. V této stížnosti, jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení vrchního soudu, mimo jiné rozporoval skutečnost, že by dotčené nemovitosti ve vlastnictví obchodní společnosti X, byly nabyty z prostředků získaných trestnou činností, a namítal, že výrok soudu v tomto smyslu nemá oporu v provedeném dokazování, které lze hodnotit jako zcela nedostatečné. Stejně tak napadl závěr krajského soudu, že pokud příjmy z trestné činnosti převyšovaly příjmy z legálních zdrojů, bylo vše, co ve sledovaném období stěžovatel nabyl, získáno z větší části z prostředků pocházejících z loupeže. Likvidátor také poukázal na skutečnost, že krajský soud vycházel pouze z výpovědi odsouzeného, A. D. a nevypořádal se se skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem, že do nemovitostí investovaly finanční prostředky i další osoby, a uplatnil řadu dalších námitek a návrhů na doplnění dokazování. Je tedy nepochybné, že likvidátor postupoval v souladu se zájmy obchodní společnosti X, jíž je stěžovatel společníkem. Tvrzení stěžovatele, že o likvidaci obchodní společnosti X bylo rozhodnuto protiprávně, přitom není předmětem tohoto řízení, které se týká výlučně přezkumu stěžovatelem napadených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.

14. Vzhledem k tomu, že v části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu a I. výroku usnesení vrchního soudu byla ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, rozhodl Ústavní soud o jejím odmítnutí podle . V části směřující proti I. a III. výroku usnesení krajského soudu byla ústavní stížnost odmítnuta podle , neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , neboť II. výrokem usnesení vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatele.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu