Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2949/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem, sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a namítá, že v řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle d.

2. Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl tak, že ve výroku jmenovaní soudci Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp zn. UL 25/2019. Toto rozhodnutí bylo vydáno v souvislosti s řízením ve věci péče soudu o nezletilé děti stěžovatele vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. . Stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost směřující proti blíže neoznačenému rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, sp. zn. . Věc byla Městským soudem v Praze předložena vrchnímu soudu s návrhem stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétní úkon, jenž by měl být proveden, však stěžovatel neoznačil. O tomto návrhu přísluší rozhodnout vrchnímu soudu, konkrétně soudnímu oddělení 14 Cmo ve složení JUDr. Olga Římalová, Mgr. Ing. David Bokr, Mgr. Kateřina Horáková a JUDr. Michaela Janoušková. V průběhu řízení u vrchního soudu stěžovatel namítl podjatost soudců senátu 14 Cmo vrchního soudu, o čemž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím, jak výše uvedeno. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti dotčených soudců vrchního soudu, a tedy žádný důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci.

3. Dříve, než Ústavní soud mohl přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Ústavní soud akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

5. Uvedeným způsobem Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 7. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2019, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2017, usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 1. 2017, usnesení

sp. zn.

ze dne 16. 3. 2016 či usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Námitka podjatosti tak může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení, respektive v řízeních o opravných prostředcích. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit.

6. Tento závěr se plně uplatní i v posuzovaném případě, kdy je ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců vrchního soudu. Je přitom nerozhodné, že podstata argumentace v ústavní stížnosti spočívá nikoli v polemice s posouzením Nejvyššího soudu v otázce namítané podjatosti soudců vrchního soudu, nýbrž v kritice způsobu přidělení věci u Nejvyššího soudu a vůbec projednání věci senátem č. 30 Nejvyššího soudu. Z pohledu ústavního přezkumu a subsidiarity ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatel namítá určitá pochybení na straně Nejvyššího soudu rozhodujícího k jeho námitce podjatosti; toto rozhodnutí ovšem nelze považovat za konečné, řízení ve věci stále pokračuje a stěžovateli jsou k dispozici další procesní prostředky, kterými je napravitelné případné pochybení v otázce obsazení soudu (a to především odvolacího soudu, u nějž by případné nesprávné obsazení bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelových ústavně zaručených práv).

7. Závěrem Ústavní soud konstatuje, tak jako v usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 9. 2019 vydaném v obdobné věci stěžovatele, že přestože stěžovatel formálně v ústavní stížnosti navrhl jednak vyslovit porušení svého základního práva postupem Nejvyššího soudu, vrchního soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 v označených řízeních vedených v souvislosti s opatrovnickou věcí stěžovatele, respektive jeho dětí; a jednak zrušit rozhodnutí vydaná Nejvyšším soudem, vrchním soudem a Městským soudem v Praze i další na ně navazující rozhodnutí; Ústavní soud podle obsahu ústavní stížnosti shledal, že směřuje toliko proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, které také jako jediné bylo přiloženo k ústavní stížnosti. Nadto pokud by snad stěžovatel mínil ústavní stížností brojit i proti jiným rozhodnutím jiných soudů, Ústavní soud podotýká, že tato rozhodnutí nijak blíže nekonkretizoval, ani údajem o dni jejich vydání či čísle listu, ani popisem jejich podstaty či obsahu; navíc není ani zřejmé, že ve stěžovatelem zmíněných řízeních, vyjma řízení před Nejvyšším soudem, již vůbec došlo k vydání nějakých rozhodnutí způsobilých ústavního přezkumu. Ústavní stížnost rovněž neobsahuje žádnou argumentaci k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v řízení před jiným soudem než Nejvyšším soudem. Naopak pokud stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti rozporuje postup městského soudu, Ústavní soud konstatuje, že ani ze samotné ústavní stížnosti, ani z jiných listin předložených stěžovatelem není zřejmé, že by již městský soud provedl jakýkoli úkon, který by byl s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatele.

8. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána předčasně a je nepřípustná podle ; v dané věci nebyly splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v . Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2019

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj