Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4214/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RAVAK, a. s., se sídlem Obecnická 285, Příbram, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018 č. j. -426, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena její základní práva zakotvená v a d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí obecného soudu a dostupného spisového materiálu se podává, že předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo na návrh dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s., povoleno řešení úpadku dlužníka reorganizací. Jedná se přitom v pořadí již o třetí rozhodnutí městského soudu, kdy předchozí dvě jeho usnesení Ústavní soud zrušil nálezem

sp. zn.

ze dne 18. 1. 2018 a dále nálezem

sp. zn.

ze dne 26. 6. 2018. Důvodem pro jejich zrušení byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu, konkrétně absence řádného odůvodnění rozhodnutí o povolení reorganizace. V nyní posuzovaném řízení stěžovatelka své námitky proti rozhodnutí směřuje (opět) primárně proti důvodům, pro které byla reorganizace povolena. V ústavní stížnosti opakovaně vyjadřuje nesouhlas s postupem soudu, který podle něj bez zákonných důvodů a bez náležitých podkladů povolil řešení úpadku dlužníka formou reorganizace.

3. Dne 31. 7. 2019 rozhodl Městský soud v Praze usnesením č. j. -697 tak, že se reorganizační plán předložený dlužníkem OLEO CHEMICAL, a. s., zamítá (výrok I.) a na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok II.). Toto rozhodnutí doposud nenabylo právní moci, protože několik věřitelů proti němu brojí odvoláním. Podstatné ovšem v daném případě je, že rozhodnutím soudu o prohlášení konkursu a zamítnutí reorganizačního plánu došlo k faktickému (i když dosud nepravomocnému) zrušení rozhodnutí, které stěžovatelka nyní posuzovanou ústavní stížností napadá. Ať již Vrchní soud v Praze rozhodne o odvolání jakkoliv, není možné s apelem na zásadu rychlosti řízení a princip legitimního očekávání pouze "vyčkávat" jeho rozhodnutí. Současně je zapotřebí brát ohled na skutečnost, že napadené rozhodnutí již jen stěží "oživne"; odvolací instance ve věci vydá nové rozhodnutí, proti němuž budou moci účastníci (případně) uplatňovat příslušné opravné prostředky.

4. Stěžovatelka v průběhu řízení vyjádřila požadavek, aby soud vyčkal rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o podaném odvolání. Vzhledem k výše uvedenému - a s poukazem na zřejmou složitost a časovou náročnost daného případu - však není podle Ústavního soudu namístě s rozhodnutím dále vyčkávat. Současně Ústavní soud dodává, že o ústavní stížnosti nerozhodl podle ustanovení , ve spojení s ustanovením , jelikož v době podání ústavní stížnosti neměla stěžovatelka k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně jejího práva.

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. S ústavní stížností stěžovatelka spojila žádost o přiznání odkladného účinku; tedy o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že takový návrh s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu