Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2309/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Lubomírem Tolarem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. -24, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2018 č. j. -732 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle , b), odst. 2 a přečinu porušování domovní svobody podle , odst. 2 , za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy svůj výrok o vině založily pouze na dvou nepřímých důkazech, a to na odborném vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, a na identifikaci na základě pachových stop. Ve vztahu k odbornému vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, uvádí, že svědek Š. se ve své výpovědi nevyjadřoval ke stupni identifikace "velká pravděpodobnost" a "pravděpodobnost", takže závěry trestních soudů v tomto směru nemají oporu v provedeném dokazování. Připomíná, že zmíněný svědek uvedl, že v případě, kdy se jedná o stupeň identifikace "velká pravděpodobnost", existují určité pochybnosti a v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Z toho dovozuje, že otisk boty na místě činu mohla zanechat jiná osoba, takže tento důkaz nelze posuzovat jako nepřímý důkaz svědčící o jeho vině. Ve vztahu k pachové identifikaci stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, z něhož vyplývá, že tento důkaz je důkazem nepřímým, a nestačí tedy jako jediný k prokázání viny ze spáchání trestného činu. Dále odkazuje na nález

sp. zn.

, z něhož dovozuje, že je obecně zpochybněna věrohodnost použití metody pachové identifikace pro účely dokazování v trestním řízení. Ve výsledku má stěžovatel za to, že se v jeho věci jednalo o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacího i odvolacího soudu, přičemž tuto vadu v důsledku přepjatého formalismu nenapravil ani soud dovolací.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle y jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.

Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy

sp. zn.

a

). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.

Z napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město je zřejmé, že ve vztahu k trasologickým stopám (otiskům bot) nalezeným na místě činu vycházel přímo z obsahu odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie. Z něj vyplynulo, že stopy byly identifikovány jako náležející stěžovateli, byť se závěrem "pravděpodobně". Z výpovědi svědka Š., jednoho ze zpracovatelů uvedeného odborného vyjádření, pak vyplynulo, že identifikace se stupněm "velká pravděpodobnost" a "pravděpodobnost" se blíží identifikaci s individuální stoprocentní jistotou. Zpracovatelé odborného vyjádření při uvedených nižších stupních identifikace postupují ve smyslu zásady "v pochybnostech ve prospěch". Z toho je zřejmé, že zpracovatelé odborného vyjádření zohlednili určité nejednoznačnosti v identifikaci trasologických stop i při výsledném závěru vyjádření a zároveň s tím seznámili nalézací soud. Jestliže se trestní soudy spokojily s pravděpodobnostní vypovídací hodnotou důkazního prostředku v podobě tohoto odborného vyjádření, jde o způsob hodnocení důkazu, který nevykazuje ani nelogičnost, ani libovůli, Ústavní soud takové hodnocení akceptuje. V tomto směru lze tedy uzavřít, že trestní soudy odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie, legitimně považovaly za nepřímý důkaz svědčící o vině stěžovatele.

Pokud jde o důkaz v podobě pachové identifikace, Ústavní soud v prvé řadě odmítá stěžovatelovu interpretaci nálezu

sp. zn.

. Tímto nálezem nebyla obecně zpochybněna věrohodnost použití metody pachové identifikace pro účely dokazování v trestním řízení. Ústavní soud v tomto nálezu připomněl závěr obsažený v nálezu

sp. zn.

, totiž že jedna z podmínek ústavně konformního provedení metody pachové identifikace spočívá v reflektování aktuálních vědeckých poznatků, tj. že jen taková metoda pachové identifikace, která je provedena v souladu s aktuálním vědeckým poznáním, je ústavně konformní. V nyní posuzované věci však není dán důvod pochybovat o tom, že provedená pachová identifikace tuto podmínku splňovala, resp. ani sám stěžovatel neuvádí žádnou námitku vůči způsobu provedení tohoto důkazu.

Lze tedy konstatovat, že důkaz pachovou identifikací představoval - vedle již zmíněného odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie - další usvědčující důkaz, přičemž trestní soudy v napadených rozhodnutích daly jasně najevo, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. již zmiňovaný nález

sp. zn.

) jej považují za důkaz nepřímý. Není od věci připomenout, že pachové stopy zanechané stěžovatelem byly nalezeny dokonce na dvou místech. Uvedené odborné vyjádření a důkaz pachovou identifikací tak vytvořily propojený řetězec nepřímých, na sebe navazujících a doplňujících se důkazů. Za daných okolností tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby revidoval závěr trestních soudů, že o vině stěžovatele nevznikly důvodné pochybnosti, tudíž nebyl prostor k uplatnění principu in dubio pro reo.

Ústavní soud na závěr uvádí, že v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu na rozdíl od stěžovatele nespatřuje přepjatý formalismus. Nejvyšší soud v plné míře respektoval zákonné vymezení dovolacích důvodů (srov. § 265b odst. 1 trestního řádu), jakož i relevantní ustálenou judikaturu. Možným extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se zabýval, avšak jeho existenci neshledal, což také náležitě odůvodnil (srov. č. l. 7-8 napadeného usnesení).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu