Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1948/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Finnair Oy, se sídlem Mannerheimintie 102, Helsinki, Finská republika, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem Argentinská 783/18, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2019, č. j. -52, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Zbyňka Röszlera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), usiluje stěžovatelka o zrušení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen " "), a to proto, že jím mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv, a to na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen " ") a na rovnost účastníků řízení zakotveného v y a v y (dále jen " ").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Svým usnesením ze dne 7. 1. 2019, č. j. -38, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") zastavil dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), řízení, neboť vedlejší účastník jako žalobce vzal zpět svou žalobu a stěžovatelka s jejím zpětvzetím výslovně souhlasila. Došlo k tomu proto, že stěžovatelka zaplatila stěžovateli žalovanou částku 600 Eur s příslušenstvím. Současně tímto usnesením nalézací soud s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník zavinil zpětvzetím žaloby zastavení řízení, tomuto uložil zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení dle částku 9 873,60 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci usnesení. Toto usnesení nalézacího soudu není předmětem řízení před Ústavním soudem.

3. Vedlejší účastník podal proti tomuto usnesení nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě rozhodl svým napadeným usnesením tak, že výrok usnesení nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení změnil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stejně rozhodl i co do nákladů odvolacího řízení. odůvodnil toto své rozhodnutí tím, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení stěžovatelka, neboť tato zaplatila vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku až po podání žaloby. Se stěžovatelkou se ztotožnil v tom, že žalobci nenáleží náhrada nákladů řízení, neboť neprokázal, že by stěžovatelce doručil předžalobní výzvu ve smyslu .

4. dospěl k závěru, že nesplnění podmínek dle toliko vylučuje přiznání náhrady nákladů žalobci, neznamená však, že by umožňovalo přiznání náhrady nákladů žalovanému. Vyloučen byl podle odvolacího soudu i postup podle , neboť nebylo možno dovodit, že by stěžovatelka nezavdala příčinu k podání žaloby. Za daných okolností tak neshledal splněné podmínky pro přiznání náhrady nákladů ani jedné straně řízení.

III. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, k němuž doplnila, že vedlejší účastník vůči ní uplatňoval nárok na zaplacení částky 600 Eur s příslušenstvím za zpoždění letu dle nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91. Vedlejší účastník však stěžovatelku nijak nevyzval k dobrovolnému zaplacení této částky, a tato se o jím uplatňovaném nároku dozvěděla až dnem, kdy jí byl do datové schránky doručen elektronický platební rozkaz nalézacím soudem. Stěžovatel poté nárok vedlejšího účastníka uznal a zaplatil jej.

6. Kdyby tak vedlejší účastník byl stěžovatelku vyzval k zaplacení obvyklou cestou, tato by jistě zaplatila a k vymáhání nároku vedlejšího účastníka soudní cestou by vůbec nebylo došlo. Vedlejší účastník tak podal žalobu předčasně a nedůvodně, pročež nalézací soud rozhodl správně, když stěžovatelce náhradu nákladů přiznal. Naopak právní názor odvolacího soudu uvedený výše sub 4. nemá dle stěžovatelky oporu v platném právu. Byl to vedlejší účastník, kdo nevyzváním stěžovatelky zapříčinil jak zahájení soudního řízení, tak jeho zastavení. Stěžovatelka na podporu tohoto svého stanoviska poukázala zejména na závěry nálezů

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2017 (N 14/84 SbNU 167) a

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2017 (N 14/84 SbNU 167).

IV. Posouzení Ústavním soudem

7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením písm. d) y jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad u, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu u. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení .

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce ve výši 9 873,60 Kč. Jedná se tedy ve smyslu o tzv. bagatelní částku [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2013 (N 218/71 SbNU 557)]. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, ústavní stížnosti, jejichž věcným jádrem je nepřiznání bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu a vedou k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 1. 2019).

10. To neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech Ústavním soudem přezkum odepřen. Pokud konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o bagatelní částku (či její nepřiznání na náhradě nákladů řízení tak, jako v nynějším případě), celou věc do ústavněprávní roviny posouvají, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím i zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 1. 2016 (N 11/80 SbNU 139)].

11. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2018), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), nález

sp. zn.

ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289) či nález

sp. zn.

ze dne 13. 5. 2014 (N 93/73 SbNU 549)], popření samotné podstaty ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 4. 2012 (N 79/65 SbNU 87) či nález

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].

12. K takovému zásahu může dojít např. libovůlí [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75)], odepřením přístupu soudu účelovým rozdělením žalované částky tak, aby proti rozhodnutí o ní nebyl přípustný opravný prostředek [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2017 či nález

sp. zn.

ze dne 27. 9. 2016 (N 182/82 SbNU 769)], přehlédnutím procesního úkonu účastníka soudem [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 1. 2016 (N 1/80 SbNU 25)], naprostým opomenutím stěžejního důkazu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739)] či nezohledněním zvláštní nespravedlnosti napadeného rozhodnutí vůči stěžovateli, zejména jde-li o spotřebitele ve sporu s velkou obchodní korporací [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599)], o jednotlivce ve sporu se subjektem navázaným na veřejné finance [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či o osobu, na niž má napadené rozhodnutí zvlášť tíživý dopad vzhledem k její tísnivé sociální situaci (nález

sp. zn.

ze dne 14. 3. 2016 (N 40/80 SbNU 495)]. Vždy však současně musí jít o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17) či nález

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)].

13. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla z těchto okolností v podstatě pouze údajný rozpor napadeného rozhodnutí se dvěma nálezy Ústavního soudu, což by v intencích shora popsaných výjimek bylo možno podřadit pod zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu. Ani ten však sám o sobě ústavní přesah jednotlivého případu nezakládá (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2019), není-li doplněn dalšími zvláštními okolnostmi.

14. Z obsahu napadeného usnesení přitom vyplývá, že toto své rozhodnutí odůvodnil a založil na obhajitelném právním názoru. Právní závěr vyslovený v obou nálezech Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazovala, se přitom týkal procesních situací, v nichž přes absenci zkoumání, zda žalovaná pohledávka byla v době podání žaloby již splatná, soud v rozhodnutí o zastavení řízení po dobrovolném zaplacení částky následujícím po podání žaloby přiznal žalobci náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Nelze z něj tedy nijak vyvodit podporu stěžovatelčiny argumentace, neboť ta by se jej mohla dovolávat toliko tehdy, jestliže by nalézací či přiznaly náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi proti stěžovatelce, což se však nestalo.

15. Ve skutečnosti tedy stěžovatelce nesvědčí o ústavněprávním přesahu jejího bagatelního případu ani jí tvrzený zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu. Nic jiného, z čeho by bylo možno v konkrétních okolnostech jejího případu usuzovat na extrémní vybočení z principů spravedlnosti v její věci, pak stěžovatelka neuvedla. Ústavní soud není povinen a v zásadě ani oprávněn nad rámec uplatněných námitek sám vyhledávat další možné skutečnosti představující potenciální porušení ústavně zaručených základních lidských práv a svobod stěžovatelů (srov. nález

sp. zn.

ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), tím méně jde-li o věc, která má svůj původ ve sporném občanském soudním řízení, v němž každá pomoc jedné straně sporu ze strany orgánů veřejné moci může představovat současně i její nedůvodné zvýhodnění oproti druhé straně sporu.

16. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal ve stěžovatelčině věci nic, co by odůvodňovalo, aby výjimečně nevycházel ze zásady de minimis non curat praetor, již obvykle v tzv. bagatelních věcech důsledně respektuje, a podrobil její ústavní stížnost, jejíž podstatou je nepřiznání bagatelní částky stěžovatelce na náhradě nákladů řízení, meritornímu přezkumu. Proto Ústavní soud postupoval stejně, jak činí ustáleně v obdobných případech (k tomu viz výše sub 9.)

V. Závěr

17. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že se vydáním napadeného rozhodnutí ani postupem jemu předcházejícím nemohl dopustit porušení žádných ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu