Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2093/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové o věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Rašky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. -46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že řízení podle , o státní památkové péči (dále jen ""), lze zahájit pouze z moci úřední, nikoliv jako řízení o žádosti. Navrhoval-li proto stěžovatel vymezení ochranného pásma kulturní památky v jeho vlastnictví, šlo podle Nejvyššího správního soudu toliko o podnět k zahájení daného řízení, kterým nebyly správní orgány vázány.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je nesouhlas s výkladem § 17 odst. 1 zákona o památkové péči ze strany Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že zákona o památkové péči nestanoví, kdo může podat návrh na zahájení předmětného řízení, je nutno v posuzovaném případě postupovat podle obecné právní úpravy obsažené v , stavební zákon, účinný do 30. 6. 2006 (dále jen "stavební zákon"), který podle stěžovatele kogentně stanoví, že řízení o stanovení ochranného pásma se zahajuje i na žádost.

II.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

III.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice k výkladu § 17 odst. 1 zákona o památkové péči a § 35 stavebního zákona, tzn. podústavního práva, který však - jak je naznačeno shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Na rozdíl od přesvědčení stěžovatele Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu konstatoval, že § 35 stavebního zákona nestanoví, zda lze řízení o vymezení ochranného pásma nemovité kulturní památky zahájit na návrh fyzické nebo právnické osoby. Podle Nejvyššího správního soudu v § 35 odst. 1 stavebního zákona není stanoveno, že v každém jednotlivém případě lze územní řízení zahájit jak na návrh účastníka, tak i z moci úřední, ale jde o obecnou formulaci právní úpravy územního řízení, aby mohla být použita ve všech typech územního řízení. Nejvyšší správní soud tak dostatečně vysvětlil, jak ke svému závěru dospěl a jeho interpretace podústavního práva je podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelná.

Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019¨

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu