Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2252/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Pařížská 21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, č. j. -30, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2017, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. července 2017, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená d (dále jen " ") a a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. , uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil (velmi zkráceně řečeno) tím, že uvedeného dne u vstupu do podchodu vestibulu metra trasy A přiběhl zezadu k poškozenému, bránil mu v odchodu z místa a žádal, aby mu dal částku 6 000 Kč. Když mu ji poškozený odmítl dát, stěžovatel řekl, že z něho peníze vymlátí a opětovně do něho strkal. Poté poškozenému sundal z očí dioptrické brýle v hodnotě 5 500,- Kč a řekl, že mu je vrátí, až mu zaplatí onu dlužnou částku, a odešel. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému částku ve výši 5 500 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. , tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2018, č. j. -30, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že k provádění důkazů soudy nepřistupovaly nestranně, neboť upřednostňovaly provedení důkazů v jeho neprospěch. Důkazy, které na svou obhajobu navrhoval (zejména výslech policistů, kteří byli přivoláni k předchozímu oznámení ze strany poškozeného, nebo svědka, který je zachycen na kamerových záznamech z místa činu), soudy odmítly provést. Výpověď poškozeného, na které celé obvinění stojí, je osamocena a věrohodnost osoby poškozeného výrazně zpochybněna. Soudce navíc důkazy interpretoval v jeho neprospěch například tím, že z kamerových záznamů dovodil, že stěžovatel "o poškozeném ví a sleduje ho". Podle názoru stěžovatele nic takového z kamerových záznamů nevyplývá. Soud podle jeho názoru nevěnoval dostatečnou pozornost jeho závěrečné řeči, nerespektoval zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo.

6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů.

8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle y jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).

9. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

10. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.

11. Obecné soudy z provedeného dokazování dovodily, že na místě činu byli přítomni pouze stěžovatel a poškozený. Ohledně okolností průběhu skutkového děje se pak verze, kterou uváděl stěžovatel, odlišuje od popisu uváděného poškozeným. Soud prvého stupně proto podrobně vyhodnocoval věrohodnost obou aktérů a konfrontoval jejich verze s dalším provedeným dokazováním. Pokud po řádném vyhodnocení obou těchto skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti poškozeného, jehož výpověď je potvrzována dalšími, byť nepřímými důkazy, a vysvětlil, proč nepřijal verzi stěžovatele, nelze mu vytýkat, že nepřistoupil k aplikaci zásady in dubio pro reo podle stěžovatelových představ.

12. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Vlastní posouzení provedeného důkazu z pohledu soudce je přitom zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

13. V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Důvody, proč jím navržené důkazy nebudou pro nadbytečnost prováděny, jsou srozumitelně rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí. K opakovaným námitkám stěžovatele na ně Ústavní soud odkazuje, neboť v nich odpovídající reakci na stěžovatelem vznesenou námitku lze bez obtíží nalézt.

14. Ústavní soud proto postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu