Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3183/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti JUDr. Pavla Vespalce, advokáta, se sídlem Na Jíkalce 1097/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. -124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2016 č. j. -105 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. listopadu 2015 č. j. -83, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. září 2018, stěžovatel podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle , , a 3 a d (dále jen " "), a y (dále jen Ústava") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 18. listopadu 2013 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 27 572 252 Kč s příslušenstvím za majetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015 č. j. -83 žalobu zamítl. K odvolání, podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září 2016 č. j. -105 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání, stěžovatelem podané, odmítl podle

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem ve věci rozhodujících soudů byl porušen princip předvídatelnosti práva, neboť stěžovatel byl v dobré víře a legitimně očekával, že je společným zmocněncem 356 poškozených v trestním řízení pro oblast Plzeňského kraje a z části Ústeckého kraje, když ze strany soudu mu byla v roce 2009 poskytnuta záloha v celkové výši 650 000 Kč. Po skončení trestního řízení stěžovateli nebyla řádně vyúčtovaná odměna, včetně nákladů hotových výdajů, přiznána. Stěžovatel proto dne 13. ledna 2013 podal u žalované žádost o náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V této žádosti požadoval náhradu škody vzniklé v souvislosti s výkonem činnosti společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ve výši 27 572 252 Kč, tj. ve výši odměny, která mu příslušela za právní zastoupení a náhrady hotových výdajů. Žalovaná jeho žádosti nevyhověla.

4. Stěžovatel vykonával po více než 7 let práci pro více než 300 poškozených, za kterou obdržel zanedbatelný zlomek ceny za vynaložené úsilí. Soudy jej současně odkázaly s vymožením ceny za poskytnuté právní služby na poškozené, čímž se podle tvrzení stěžovatele dopustily porušení zásady právní jistoty a principu proporcionality, nejen na stěžovateli, ale i na poškozených, neboť stěžovatel s poškozenými nejednal na základě smlouvy o poskytování právních služeb, ale z titulu určeného společného zmocněnce. Stěžovatel tak podle svého názoru vykonával po celou dobu probíhajícího trestního řízení nucené práce a služby, což je v rozporu s y.

5. Stěžovatel poukazoval na to, že vycházel z výslovného písemného, ústního i faktického jednání ze strany soudů. Ve věci rozhodující soudy pak podle názoru stěžovatele postupovaly čistě formalisticky, absurdně, v rozporu nejen se svým jednáním, ale i ústavním pořádkem České republiky a judikaturou Ústavního soudu. Podle závěrů učiněných ve věci rozhodujícími soudy bylo stěžejním důvodem neúspěchu stěžovatele to, že nebyla splněna podmínka odpovědnostního titulu, neboť neexistuje nezákonné rozhodnutí, pouze neformálně sdělený příslib vyplývající z e-mailové korespondence a vyjádření učiněná v průběhu trestního řízení, která nemohou být nesprávným úředním postupem. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a má za to, že tím došlo k odepření spravedlnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Ústavní stížnost je přípustná ( ), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle y a Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný, event. dojde k porušení práv spojených s procesními zárukami. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.

9. Ústavní soud se soustředil na to, zda se stěžovateli dostalo celkově ze strany státu spravedlivého zacházení. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli nikdo nebránil vykonávat advokacii a byl mu dopřán řádný proces se všemi náležitostmi.

10. Za podstatnou otázku je třeba v celé věci považovat to, zda nedošlo k porušení y, zda stěžovatel nebyl "podroben nuceným pracím". Z jednání Městského soudu v Praze v původním trestním řízení je zjevné, že stěžovatel byl autoritativně vyzván, byť zřejmě nesprávným a nezákonným způsobem, aby poskytl právní služby poškozeným, a stěžovatel této výzvě (či určení) vyhověl a právní služby poskytl. V případě, že by za tyto služby nebyl nijak odměněn, bylo by to možné považovat za nucenou práci.

11. K této otázce se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu

ze dne 15. září 2015; 297/2015 Sb. (N 164/78 SbNU 451), ve kterém posuzoval návrh na zrušení , k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění Navrhovatelé v této věci namítali, že zakotvená úprava výše sazby odměn za znalecké posudky porušuje zejména právo znalců podnikat, zaručené y, a nachází se rovněž v rozporu se zákazem nucených prací ( y), resp. s principem rovnosti v právech, předvídaným v y. Ústavní soud v daném případě dovodil, že stát je "pouze" povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům reálně usilovat o dosažení zisku. Ústavnímu soudu ovšem nepřísluší hodnotit, zda se jedná o zisk dostatečný či "podhodnocený", a proto se nemohl ztotožnit s navrhovateli, pokud v samotné skutečnosti, že je tento zisk znalců údajně "podhodnocený", spatřovali porušení práva znalců podnikat, zaručeného y, a v důsledku toho se domáhali zrušení napadeného ustanovení, které stanovením sazby odměny za znaleckou činnost výši tohoto zisku do značné míry determinuje (bod 23 a 28).

12. V nyní posuzovaném případě byl stěžovatel kompenzován částkou 650 000 Kč, jež mu v této výši byla vyplacena soudem jako záloha, kterou byl posléze oprávněn si na základě pravomocného rozsudku soudu ponechat (rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. září 2014 č. j. -144). Z hlediska spravedlivého vypořádání mezi stěžovatelem a státem není rozhodné, že žaloba proti stěžovateli o vrácení oněch zálohově poskytnutých 650 000 Kč byla zamítnuta pouze z důvodu promlčení. Podstatné je, že za právní služby byla státem poskytnuta určitá kompenzace a že tato kompenzace není ve zřejmém nepoměru k úsilí vynaloženému stěžovatelem.

13. Ústavní soud proto již neposuzoval otázku, zda v řízení nebyla dána překážka věci rozhodnuté, zda se stěžovatel mohl téže částky po státu domáhat nejprve z titulu "quasikontraktu" a poté změnit svoji argumentaci a v dalším, novém řízení se domáhat stejné částky, za stejných skutkových okolností, leč z titulu náhrady škody. Stejně tak se Ústavní soud blíže nezabýval otázkou, zda stěžovatelem vyúčtovaná odměna ve výši přes 27 mil. Kč není nepřiměřená či ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v , který upravuje snížení odměny v případě zastupování dvou nebo více osob, zjevně nepočítá s tím, že advokát bude zastupovat v jednom řízení stovky osob. Je proto obtížné přijmout myšlenku, že advokát zastupující přes 300 poškozených při hlavním líčení má být odměněn stonásobně v porovnání s advokátem zastupujícím v tomtéž řízení a při stejném hlavním líčení 4 poškozené.

14. Stěžovatel rovněž namítal porušení a y tím, že nebyl vyloučen senát Městského soudu v Praze z projednávání odvolání stěžovatele, a to na základě podané námitky podjatosti, čímž došlo k odnětí jeho zákonnému soudci. Ústavní soud se s tímto závěrem, učiněným stěžovatelem, neztotožnil. Stěžovatel měl přitom pro tento případ možnost podat žalobu pro zmatečnost podle Z obsahu soudního spisu však nevyplývá, že by tento procesní prostředek využil.

15. Pokud pak stěžovatel namítal, že v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 a v jeho rozsudku ze dne 18. listopadu 2015 č. j. -83 nebylo dáno poučení podle , je třeba poukázat na skutečnost, že tuto námitku stěžovatel ve svém odvolání ze dne 21. prosince 2015 (č. listu 90), ani v jeho doplnění ze dne 8. ledna 2016 (č. listu 95 - 97) neuplatnil. Vznesl ji až v podaném dovolání (č. listu 109), přičemž dovolací soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání uvedl, že tato námitka nepředstavuje způsobilý dovolací důvod a dovolací soud by k ní jako vadě řízení mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Stěžovatel tak svým postupem nedal možnost odvolacímu ani dovolacímu soudu, aby případné vady v procesním postupu před soudem nižšího stupně byly posouzeny a případně v řádném opravném řízení způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Ústavní soud opakovaně uvedl, že tzv. "nova" nejsou přípustná, neboť jde o nová tvrzení, která nebyla vznesena v odvolacím řízení. Proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti [k tomu srov. nález ze dne 10. července 1997

sp. zn.

(N 95/8 SbNU 367) a usnesení ze dne 5. prosince 2002

sp. zn.

a ze dne 29. srpna 2017

sp. zn.

].

16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

17. Je zjevné, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

18. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

19. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť se jedná o skutkově odlišné případy a chybí zde přímý vztah k jeho posuzované věci. K aplikaci závěrů Ústavního soudu ostatně nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

20. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu