Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2373/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Parisové, zastoupené JUDr. Janem Kozubkem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2019 č. j. -113, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace LCI CZ s. r. o., sídlem Čelakovského sady 1580/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví identifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen ""), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle násl.d (dále jen "") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnující právo na projednání věci soudem v přítomnosti účastníka řízení podle y a právo na účinné opravné prostředky podle Úmluvy.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2018 č. j. -72 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku 24 000 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (II. výrok). Podle obvodního soudu nemohla být stěžovatelka se svou žalobou na dlužnou provizi úspěšná, neboť by jí vzniklo právo na provizi pouze v případě, že by vedlejší účastnice uzavřela obchod v důsledku činnosti stěžovatelky, a nikoliv v případě, kdy by stěžovatelka pro vedlejší účastnici pouze obstarala příležitost k uzavření obchodu. Stěžovatelka přitom podle obvodního soudu netvrdila ani neprokázala, že by vedlejší účastnice v důsledku její činnosti v měsíci březnu roku 2017 uzavřela obchod (prodej reklamy). Stěžovatelce tak podle obvodního soudu nárok na provizi nevznikl, a proto žalobu zamítl.

3. K odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle městského soudu by totiž stěžovatelce právo na provizi vzniklo jen při uskutečnění obchodu (nikoliv při pouhém obstarání příležitosti uzavřít obchod s určitým obsahem). Stěžovatelka podle městského soudu opak neprokázala, stejně jako neprokázala, že by k vyplacení provize (odměny) postačovalo vykonávání kancelářských prací pro vedlejší účastnici. Na těchto závěrech pak podle městského soudu nic nemění ani to, že obvodní soud neodročil jednání, k němuž se řádně předvolaná stěžovatelka bez omluvy nedostavila a ani z důležitého důvodu nepožádala o jeho odročení. Naopak podle městského soudu stěžovatelka den po jednání zaslala obvodnímu soudu e-mailem omluvu své nepřítomnosti a požádala o "náhradní termín" jednání. Byla-li ovšem stěžovatelka podle městského soudu schopna se v den konání jednání dostavit k lékaři, tím spíše podle něho mohla omluvit svou nepřítomnost a požádat s ohledem na své zdravotní potíže o odročení jednání. Nepostupovala-li tak, jednala zcela evidentně v rozporu se zásadou, že práva svědčí bdělým, a nemůže se s poukazem na toto své chování dovolávat možnosti uplatnit nové skutečnosti a důkazy s tím, že jí prvostupňový soud řádně nepoučil podle .

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelčina stížnostní argumentace se takřka výlučně soustřeďuje na tvrzené pochybení městského soudu, neboť ten již podle ní věděl, že se k jednání před obvodním soudem nedostavila z omluvitelného důvodu, přesto neprovedl stěžovatelkou navrhované nové důkazy, které kvůli své zdravotní indispozici nemohla navrhnout před soudem prvního stupně.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

8. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že pokud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí bez dalšího dovodil, že byla-li schopna se v den jednání prvostupňového soudu dopravit k lékaři, byla rovněž schopna se alespoň telefonicky soudu omluvit, pak tento jeho závěr není přiléhavý i s ohledem na závěry judikatury, podle níž včasnou omluvou může být vzhledem ke konkrétním okolnostem (zdravotnímu stavu účastníka řízení) i dodatečná omluva učiněná až poté, co se jednání před soudem uskuteční (srov. k tomu přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. ). přitom v právě posuzovaném rozsudku nikterak nevysvětlil, z čeho dovodil, že byla-li stěžovatelka schopna se dostavit k lékaři, musela být rovněž schopna se soudu z jednání omluvit. Na druhou stranu

- a v tom se právě posuzovaný případ částečně liší od shora citovaných rozhodnutí (zvláště od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) - v dané věci nebyla brána tvrzení vedlejší účastnice za nesporná, naopak obvodní soud si i s ohledem na uplatněnou obranu vedlejší účastnice vyžádal doplnění žalobních tvrzení stěžovatelky, neboť chtěl vědět, jaké konkrétní úkony stěžovatelka pro vedlejší účastnici ve sporném měsíci březnu roku 2017 na základě smlouvy o obchodním zastoupení vykonala. Stěžovatelka přitom sama takové úkony nezmínila, uvedla, že by provizi (respektive odměnu) měla dostat i jen za administrativní práci pro vedlejší účastnici. Oba soudy přitom smlouvu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou vyložily tak, že stěžovatelce naopak náleží jen odměna v podobě provize za zprostředkování.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně věcně nevysvětluje, proč by měl být tento závěr obou soudů nesprávný. V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že se stěžovatelka v ústavní stížnosti takřka výlučně argumentačně soustředí na to, že v řízení byla nesprávně hodnocena včasnost, respektive řádnost její omluvy, aniž by se důkladněji věnovala tomu, co má z navrhovaného výslechu její osoby, respektive osoby Zuzany Sedláčkové, popřípadě z provedení důkazu fakturou za únor 2017 (srov. poznámku pod čarou č. 3 na straně 3 ústavní stížnosti) vlastně plynout, a jak tyto důkazy mohou ovlivnit závěr soudů o tom, za co (všechno) by měla být stěžovatelka odměněna.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu