Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 888/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Zahrádkové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. -540 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2017 č. j. -474, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle a d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 11. 2016 č. j. -415 byl nahrazen projev vůle České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, tj. žalované (dále jen "žalovaná"), s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. X1 v k. ú. Ďáblice a pozemku parc. č. X2 v k. ú. Lipno stěžovatelce podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a současně bylo rozhodnuto, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

3. K odvolání žalované bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 3. 2017 č. j. -474 tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 se ohledně pozemku parc. č. X2 v k. ú. Lipno potvrzuje a ohledně pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ďáblice se zrušuje a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

4. O dovolání stěžovatelky i žalované bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018 č. j. -540 tak, že se dovolání odmítají. Vůči dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zdůraznil, že v posuzované věci městský soud z výpisu z katastru nemovitostí a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2015 č. j. -221, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. -240, byla žalované zakázána jakákoliv dispozice s pozemkem parc. č. X1 v k. ú. Ďáblice, a to zejména jeho prodej, zatížení právy třetích osob, bezúplatný převod, darování, směna, zařazení do veřejné nabídky podle § 11a a násl. zákona o půdě nebo uzavření soudního smíru, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2016 č. j. -319, bylo v tomto řízení vyhověno žalobě podané Jakubem Berdychem o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu tohoto pozemku. Bylo-li tedy žalované vykonatelným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení vedeném pod sp. zn. uvedené právní jednání předběžným opatřením zakázáno, nelze vytýkat městskému soudu pochybení spočívající v tom, že v daném řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ohledně pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ďáblice zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že za této situace bylo jeho povinností doplnit dokazování za účelem zjištění rozsahu omezení vlastnického práva žalované [i po poučení dle 118a odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a že pokud tak neučinil, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť dle platí, že v rozsahu, v jakém je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. , na nějž poukázal již městský soud). Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky podle věty první odmítl. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uvedl, že z úřední činnosti je mu známo, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2016 č. j. -319, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 21. 6. 2017 č. j. -374, byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem Jakubem Berdychem o bezúplatném převodu pozemku parc. č. X1 v k. ú. Ďáblice jako náhradního za pozemky, jež nelze žalobci, dědici původní oprávněné osoby, vydat ( zákona o půdě), přičemž dovolání žalované proti rozsudku městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. odmítnuto (ústavní stížnost proti tomuto usnesení žalovaná nepodala).

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka spatřuje porušení jejích ústavně garantovaných práv zejména v tom, že v dovolání vymezila otázku zásadního významu, resp. otázku, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Tato otázka zněla takto: "Zda si restituent, jehož nárok má být uspokojen v soudním řízení formou nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, může již v průběhu nalézacího řízení o určení jeho nároku na vydání náhradních pozemků, o kterém nebylo dosud pravomocně rozhodnuto nebo v soudním řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, formou předběžného opatření tzv. rezervovat konkrétní pozemek a tím omezit nároky jiných restituentů, kteří se rovněž domáhají vydání rozhodnutí, kterým soud nahradí projev vůle žalovaného s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, a to za situace, kdy nepřidělování náhradních pozemků se stává ‚masovou záležitostí', tedy nejde o ojedinělé případy, a to z důvodu libovůle a liknavosti žalovaného při uspokojování restitučních nároků, tak jak judikuje Ústavní soud.". Podle jejího názoru obecné soudy (a to městský soud a posléze i Nejvyšší soud) vymezenou otázku zásadního významu vyřešily nesprávně, když umožnily Jakubu Berdychovi, aby předběžným opatřením tzv. předběhl ostatní restituenty, jejichž nároky nebyly žalovanou uspokojeny a kteří mají právo na vydání rozhodnutí, kterým dojde k nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků. Takovouto praxí soudů dochází k porušení "rovnosti zbraní", tedy rovného postavení restituentů před zákonem. Nejvyšší soud se s podaným dovoláním, resp. zcela konkrétně vymezeným dovolacím důvodem vypořádal zcela obecným konstatováním o závaznosti předběžného opatření pro jiné osoby či orgány. Stěžovatelka však namítala, že předběžné opatření vůbec v popisovaném případě nemělo být vydáváno. Absencí řádného odůvodnění rozhodnutí o dovolání bylo dle stěžovatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , a její ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y) a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Procesy výkladu a použití podústavního práva pak bývají stiženy takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)]. V posuzované věci takové pochybení nebylo zjištěno.

10. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996

sp. zn.

(N 63/5 SbNU 481)].

11. Ústavní stížnost je založena zejména na tvrzení stěžovatelky, že její dovolání bylo podle přípustné. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v předmětné věci v napadeném usnesení přezkoumatelně a zcela přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu, a z nich vyplývající závěr, že podle platí, že v rozsahu, v jakém je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je i soud povinen respektovat výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření, jež bylo vydáno v jiném řízení, je řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723)], přičemž obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté y a v souladu s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. ). Jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu