Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1984/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. -330, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2018 č. j. -299 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. května 2018 č. j. -219, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a PaedDr. Evy Štěpové a Ing. Oldřicha Štěpa, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejším účastníkům zaplacení částek 46 800 Kč a 12 600 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody údajně způsobené mařením věcného břemene - užívání části nemovitosti. Stěžovatel žaloval vedlejší účastníky o zaplacení části nákladů vzniklých jeho nuceným pobytem v ubytovacích zařízeních v rozhodném období první poloviny roku 2016.

2. Okresní soud v Jičíně (dále jen "nalézací soud") žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že není bráněním v užívání věcného břemene, užívají-li vedlejší účastníci předmětné prostory v době, kdy stěžovatel není přítomen v České republice - v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovateli bylo v užívání prostor bráněno v době, kdy tak skutečně mohl během svého pobytu v České republice činit. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek jako věcně správný potvrdil; Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje řízení před obecnými soudy, k čemuž předkládá svou verzi skutkového děje. Porušení svých základních práv (právo na soudní ochranu podle d, právo na ochranu vlastnictví podle téže y) dovozuje z nedostatečného zkoumání zásadní otázky - zda bylo stěžovateli skutečně umožněno předmětnou nemovitost užívat. K tomu akcentuje důkazy, jimž měly podle jeho přesvědčení obecné soudy přikládat větší váhu, a dospět tak k odlišnému právnímu závěru.

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "); je sice přípustná ve smyslu téhož zákona, avšak je zjevně neopodstatněná.

5. Ustanovení upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to na návrhy zjevně neopodstatněné. Citovaným ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 8. 2006; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je přitom veden úvahou, že tyto částky, již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry). Výše sporné částky v souzené věci je poměrně bagatelní, stěžovatel přitom žádné konkrétní významné dopady do svých majetkových poměrů nepopsal.

7. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda napadenými rozhodnutími obecné soudy mohly zasáhnout do podstaty ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což neshledal. Stěžovatel měl několik možností soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je; skutečnost, že úsilí stěžovatele bylo marné, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již např. usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].

8. Nalézací i odvolací soud dospěly k rozhodujícímu závěru, že stěžovateli se v řízení nepodařilo prokázat protiprávní jednání vedlejších účastníků ve vztahu k tvrzenému vzniku povinnosti k náhradě škodu v rozhodném období; dovolací soud k tomu doplnil, že toto právní hodnocení stěžovatel nezpochybnil ani v podaném dovolání. Dále se Nejvyšší soud neztotožnil s argumenty stěžovatele, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Z pohledu dovolacího soudu citoval stěžovatel buď nepřiléhavou judikaturu, anebo jeho námitky nebyly důvodné pro jiné skutkové okolnosti věci.

9. Ústavní soud nemá ze své pozice důvod uvedené závěry obecných soudů zpochybňovat, jestliže se věcí řádně zabývaly, provedly odpovídající dokazování a své právní závěry vyplývající z prokázaného skutkového stavu logicky a srozumitelně odůvodnily, což se v souzené věci stalo.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu