Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2035/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Tomáškové, zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem Říční 456/10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. -145, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2017, č. j. -101, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle a násl. d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 7. 7. 2015, č. j. -57, uložil stěžovatelce zaplatit žalobci (Komerční banka, a. s.) částku 108.428,22 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Nyní napadeným rozsudkem pak Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Obecné soudy - zjednodušeně řečeno - v dané věci setrvaly na názoru, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když je rozhodčí smlouva neplatná. Proto se stěžovatelka námitkou promlčení žalobě neubránila. Byť byla původně nařízená exekuce zastavena z důvodů neplatnosti rozhodčí doložky (a tedy rozhodčího nálezu jako exekučního titulu), stěžovatelce byla povinnost uhradit shora uvedenou částku správně uložena výše označeným rozsudkem okresního soudu.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti (nutno kriticky uvést: až nezvykle stručné a argumentačně v podstatě omezené pouze na naraci a nesouhlas s napadenými rozhodnutími) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Jádro ústavní stížnosti pak ve skutečnosti nespočívá ve stěžovatelkou tvrzeném nedostatku odůvodnění rozsudku krajského soudu (který se údajně nevypořádal se stěžovatelkou tvrzeným promlčením žalované pohledávky ve smyslu § 16 zákona o rozhodčím řízení a zejména proto měl prý tento rozsudek Nejvyšší soud zrušit), nýbrž spočívá v tom, že stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jak obecné soudy v její věci posoudily včasnost podání žaloby u obecného soudu (jak tedy ve svém důsledku posoudily stavení promlčecí lhůty).

6. I kdyby pak Ústavní soud připustil, že se krajský soud s námitkou zachování účinků žaloby (tedy s eventuální navazující námitkou promlčení) nevypořádal dostatečně, pak Nejvyšší soud jeho pochybení napravil a Ústavní soud jeho výklad § 14 zákona o rozhodčím řízení sdílí [srov. k tomu přiměřeně zejména odst. 31 a 32 nálezu

sp. zn.

ze dne 4. června 2019]. I ve stěžovatelčině případě se přitom musí uplatnit extenzivní výklad, podle něhož dochází ke stavení promlčecí lhůty při podání "jakékoliv rozhodčí žaloby" [srov. odst. 32 nálezu

sp. zn.

] i s ohledem na zásadu priority smluv. Naopak při aplikaci výkladu, za nějž se stěžovatelka v dovolání přiloženém k ústavní stížnosti přimlouvá, by rozhodčí řízení ztrácelo smysl a věřitel z rozhodčího nálezu by tak byl trestán - nepřiměřeně - dvakrát: jednak neúčelností jím vedeného rozhodčího řízení, a jednak tím, že by se mu během vedení takového rozhodčího řízení pohledávka promlčela.

7. Odhlédne-li však Ústavní soud od argumentační úrovně právě naznačené (tzn. že je třeba zákon o rozhodčím řízení a související předpisy vykládat tak, aby rozhodčí řízení zůstalo spravedlivé a aby zároveň neztrácelo svůj smysl), pak i přesto by nemohl argumentaci stěžovatelky obsažené v jejím dovolání přisvědčit. Dovozuje-li totiž stěžovatelka, že řádným zahájením rozhodčího řízení je pro účely stavení promlčecí lhůty jen řízení u stálého rozhodčího soudu [srov. zákona o rozhodčím řízení] nebo jím jmenovaného rozhodce, pak takovýto výklad nelze připustit už z toho důvodu, že ustanovení zákona o rozhodčím řízení bylo v mezidobí novelizováno [srov. ] právě proto, aby se předešlo polemikám, jaké charakteristiky musí stálý rozhodčí soud splňovat [srov. k tomu Valoušková, Zuzana. O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů". Bulletin advokacie, 2010, č. 5, s. 35 - 37 a tzv. "kopírování činnosti stálých rozhodčích soudů" ]. Naopak ustanovení zákona o rozhodčím řízení doposud žádnou novelizací neprošlo. Usuzovat proto, že ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu ve spojení s zákona o rozhodčím řízení dochází jen v souvislosti s rozhodovací činností tzv. stálých rozhodčích soudů, je nepřiměřené. Tento závěr - tedy, že úvaha stěžovatelky není přiléhavá - ostatně neodporuje ani stěžovatelkou odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu z 10. 7. 2013, sp. zn. , neboť toto rozhodnutí se týká eventuálních nedostatků rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, byť mimo jiné ve spojitosti s charakteristikami stálých rozhodčích soudů. Myšlenky tohoto usnesení Nejvyššího soudu však nelze vztahovat například na běh promlčecí lhůty.

8. Jen pro úplnost - aniž by to sama stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňovala - pak Ústavní soud ještě s ohledem na kasační důvody nálezu

sp. zn.

dodává, že žalobce v dané věci podal návrh na vydání rozhodčího nálezu dne 11. 12. 2009, tedy před vydáním sjednocujícího usnesení sp. zn. ze dne 11. 5. 2011 týkajícího se podmínek určení rozhodců. Nazíráno výkladem odst. 53 nálezu

sp. zn.

se proto ani z tohoto hlediska nejedná ze strany žalobce o zneužití práva a aplikuje se na něj ustanovení o stavení promlčecí lhůty.

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu