Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3362/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Fučíka, zastoupeného Mgr. Monikou Hrtoňovou, advokátkou se sídlem Bubeníčkova 539/18, Brno, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018, č.j. -93, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Usnesením ze dne 14. 5. 2018, č.j. -57, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nařídil předběžné opatření, jímž stěžovateli uložil povinnost zdržet se jakéhokoliv nakládání s prostředky na jeho blíže specifikovaných majetkových účtech do výše 103 000 000 Kč, tutéž povinnost uložil bance, u které jsou účty vedeny, a žalobkyni (MONETA Leasing, s.r.o.) uložil podat žalobu ve věci samé do třiceti dnů od doručení usnesení a zaplatit soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření.

2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018, č.j. -93, bylo usnesení krajského soudu v odvoláním napadené části, tj. ve výrocích I. - IV., a rovněž ve výroku V. změněno tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá (výrok I.). Žalobkyni byla dále uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 3 600 Kč (výrok II.).

II.

3. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018, č.j. -93, a to v rozsahu výroku II. týkajícího se nákladů řízení. Uvádí, že se v řízení o nařízení předběžného opatření bránil proti tomu, aby byl omezen v právu disponovat s finančními prostředky a cennými papíry. Poskytnutá právní služba se podle něj tudíž týkala práva, které je exaktně ocenitelné, a to právě částkou 103 000 000 Kč kvantifikující rozsah postižení stěžovatelova práva volně nakládat se svými finančními prostředky. Odvolací soud měl proto podle názoru stěžovatele dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), považovat za tarifní hodnotu částku ve výši 103 000 000 Kč a dojít k závěru, že při dvou úkonech právní služby a dvou režijních paušálech částka náhrady nákladů činí 171 600 Kč.

4. Odvolací soud oproti tomu rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 3 600 Kč. Z napadeného rozhodnutí však podle stěžovatele není zřejmé, na základě jakých úvah a s oporou jakých konkrétních ustanovení k tomuto závěru dospěl, když v žádném ustanovení advokátního tarifu není stanoveno, že by procesní povaha řízení, tedy to, zda jde o řízení ve věci samé anebo "jen" o řízení o předběžném opatření, měla být zákonným kritériem pro určování tarifní hodnoty.

5. Stěžovatel se proto domnívá, že výše přiznané náhrady nákladů řízení, resp. (nesprávná) aplikace kogentní normy obecného práva, na základě které odvolací soud určil jejich výši, zakládá porušení jeho základních práv a svobod. Je přesvědčen, že v rozporu s ústavním požadavkem plné a efektivní soudní ochrany zakotveným v y (dále jen " ") byla, vedle ústavního principu legality a zákazu libovůle, porušena i jeho práva vyplývající z , odst. 4, a d.

III.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle písm. d) y je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz . Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

9. Námitky předložené stěžovatelem směřují proti aplikaci podzákonné právní normy, když podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím o náhradě nákladů odvolacího řízení a s výkladem a aplikací příslušných ustanovení advokátního tarifu.

10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2015 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2019).

11. Dle § 6 odst. 1 advokátního tarifu se výše mimosmluvní odměny stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal. Ustanovení § 7 advokátního tarifu stanoví sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby dle tarifní hodnoty. Z § 8 odst. 1 advokátního tarifu pak vyplývá, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu).

12. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle a a procesně úspěšnému stěžovateli bylo přiznáno právo na jejich náhradu za odměnu za dva úkony právní služby poskytnuté advokátem dle advokátního tarifu, po 1 500 Kč, a dva režijní paušály podle advokátního tarifu po 300 Kč. K tomuto výroku odvolací soud dodal, že podle jeho názoru nelze určit výši odměny advokáta podle advokátního tarifu (patrně omylem neuveden advokátního tarifu), protože nejde o řízení ve věci samé a jeho předmětem je právě jen vydání předběžného opatření.

13. Vrchní soud v Olomouci tedy při rozhodování o nákladech odvolacího řízení použil náležitý právní předpis a v jeho rámci při aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu ("Nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích...") vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kč. Přestože stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, Ústavní soud postup Vrchního soudu v Olomouci neshledává nikterak nepřiměřeným (byť mohl být podrobněji zdůvodněn). Pokud vzal Vrchní soud v Olomouci v potaz to, že předmětem řízení nebyla částka 103 000 000 Kč (resp. nárok na náhradu škody způsobené nikoliv řádným výkonem funkce jednatele v této výši), ale že odvolání stěžovatele směřovalo proti předběžnému opatření, kterým mu byla uložena povinnost zdržet se nakládání s prostředky na jeho blíže specifikovaných majetkových účtech, a za této situace dospěl k závěru, že nelze postupovat dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (za tarifní hodnotu nelze považovat částku 103 000 000 Kč), nejde podle Ústavního soudu o rozhodnutí excesivní či svévolné. Z hlediska ústavněprávního přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadené rozhodnutí vnímat jako výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nevybočilo, a jeho další přehodnocování proto Ústavnímu soudu nepřísluší.

14. Vzhledem k tomu, že zásadní pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a které by vedlo k potřebě kasace ústavní stížností napadeného rozhodnutí, Ústavní soud neshledal, postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu