Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1911/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2019 č. j. -12, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 10. 1. 2017 č. j. 1082/17-5300-21442-711359 bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Chrudimi ze dne 3. 5. 2011 č. j. 135451/11/233911605680, jímž správce daně vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2009 ve výši 443 147 Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2018 č. j. -69 zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018 č. j. -12 odmítnuta s odůvodněním, že stěžovatel i přes výzvu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2018 č. j. -6) nepředložil plnou moc udělenou advokátovi, ani neprokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud stěžovatele výrokem I. usnesení ze dne 13. 11. 2018 č. j. -6 vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnil svoji kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek krajského soudu, a uvedl, co navrhuje (petit), výrokem II. usnesení byl vyzván, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení buďto předložil plnou moc udělenou jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo aby ve stejné lhůtě prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 25. 11. 2018, lhůta k předložení plné moci skončila v pondělí 3. 12. 2018.

3. Stěžovatel reagoval na doručení citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018 doplněním kasační stížnosti a žádostí o prominutí zmeškání lhůty ze dne 19. 2. 2019. Přípisem ze dne 21. 2. 2019 Nejvyšší správní soud stěžovateli sdělil, že takový postup je vyloučen, neboť řízení o kasační stížnosti bylo již pravomocně ukončeno. Stěžovatel následně podal žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018 č. j. -12. Stěžovatel odůvodnil žalobu pro zmatečnost tím, že ke zmeškání soudem stanovené lhůty, resp. k nepřevzetí doručovaných písemností došlo v důsledku jeho špatného zdravotního stavu, neboť v rozhodné době trpěl vysoce infekčním onemocněním způsobujícím až částečnou slepotu spojenou s bolestí očí, a nemohl proto v období od 19. 11. 2018 do 4. 2. 2019 vyhledat právní pomoc, předat podklady k doplnění kasační stížnosti či udělit plnou moc advokátovi.

4. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu odmítl a uvedl, že stát má vytvořit jednotlivci přiměřený prostor pro hájení jeho práv (například stanovením přiměřených lhůt k plnění procesních povinností), avšak je na účastníkovi samém, aby se postaral o to, že pro případ nemoci či jiné podobné situace za něho bude jednat jiná osoba (příbuzný, soused apod.). Stěžovatel mohl dle Nejvyššího správního soudu při patřičné obezřetnosti i za vážného postižení svého zraku nechat jinou osobu v přiměřených intervalech kontrolovat svoji datovou schránku a pověřit ji, aby reagovala na došlou poštu. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že ve věci stěžovatele nevedly k odmítnutí kasační stížnosti ústavní nedostatky platného podústavního práva, nýbrž nedostatečná obezřetnost samotného stěžovatele.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu o své nedostatečné obezřetnosti a má za to, že Nejvyšší správní soud nevysvětluje, jak osoba postižená oční infekční chorobou vylučující kontakt s lidmi (nebezpečí přenosu infekce), má u provozovatele systému datových schránek zřídit ve prospěch třetí osoby přístup do své datové schránky, či jakým způsobem si v tomto stavu má zajistit právní pomoc a udělit plnou moc. Závěr Nejvyššího správního soudu tak považuje stěžovatel za nelogický a nabádající adresáty právních norem, aby v obdobné situaci nedbali rizik pro třetí osoby a tím de facto porušili svou prevenční povinnost. Současně stěžovatel považuje za nespravedlivé, že stát neposkytuje (na rozdíl od jiných typů řízení) pro případ nezaviněného zmeškání procesního postupu v řízení o kasační stížnosti možnost nápravy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů ve veřejné správě, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva ve veřejné správě a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , , ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva ve veřejné správě pouze tehdy, jestliže by jeho použití v daném konkrétním případě Nejvyšším správním soudem bylo důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté y, a tudíž by je bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95),

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].

8. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

9. Tvrdí-li stěžovatel, že v období od 19. 11. 2018 do 4. 2. 2019 trpěl závažným infekčním onemocněním, je nutno přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu v tom, že o povinnosti splnění předmětných podmínek v řízení o kasační stížnosti se stěžovatel prokazatelně dozvěděl již dne 25. 10. 2018, neboť tato informace byla obsažena v poučení kasační stížností napadeného rozsudku. Stěžovatel měl tedy možnost zajistit si právní zastoupení již ve lhůtě pro podání kasační stížnosti, a nestihl-li to ani následně do doby nastoupení choroby, mohl a měl tuto skutečnost (včetně doložení příslušné zdravotní dokumentace) neprodleně oznámit Nejvyššímu správnímu soudu, a to nejpozději ve lhůtě ve výzvě určené. Učinil-li tak až po vydání usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2018 č. j. -12, nelze než postup Nejvyššího správního soudu spočívající v odmítnutí následně stěžovatelem podané žaloby pro zmatečnost označit za zákonný a ústavně souladný.

10. Nejvyšší správní soud stěžovateli v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, že ve správním soudnictví neexistuje žaloba pro zmatečnost či jiný obdobný procesní prostředek, jenž by umožňoval dodatečné zrušení pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti, a to ani za situace, kdy podmínka řízení mohla být zajištěna včasným jednáním účastníka, avšak nestalo se tak kvůli okolnostem stojícím mimo jeho vůli či zavinění.

11. Není přitom pravdou, že by zákon neznal pro danou situaci (onemocnění stěžovatele) prostředky nápravy, stěžovatel pouze tyto procesní prostředky (např. žádost o prodloužení lhůty) nevyužil. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě zastává názor, že i v soudním řízení správním plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt, která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu