Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 707/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Němečka, zastoupeného Mgr. Karin Kulčárovou, advokátkou se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -50 ze dne 20. 9. 2016 a č. j. -96 ze dne 16. 5. 2017, usnesením Městského soudu v Praze č. j. -67 ze dne 16. 1. 2017 a č. j. -119 ze dne 11. 8. 2017 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. -228 ze dne 15. 11. 2018 a č. j. -230 ze dne 15. 11. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 23. 5. 2019 i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojeného podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení, v němž se stěžovatel po žalovaných - Ministerstvu práce a sociálních věcí a Městu Kroměříž - domáhal zaplacení celkem 4 mil. Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

V žalobě stěžovatel současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení na náklady státu. Tento jeho návrh byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") č. j. -50 ze dne 20. 9. 2016 zamítnut. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. -67 ze dne 16. 1. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se sice neztotožnil s názorem obvodního soudu, že stěžovatelem podaná žaloba je s ohledem na výši žalované částky zjevně bezúspěšná, jeho rozhodnutí přesto považoval za věcně správné. Podle odvolacího soudu totiž stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran svých majetkových poměrů, neboť za situace, kdy jím uváděné měsíční výdaje převyšovaly jeho příjmy, nedoložil, z jakých zdrojů hradí své životní potřeby.

Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, přičemž požádal, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů a aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud žádosti stěžovatele nevyhověl a usnesením č. j. -96 ze dne 16. 5. 2017 rozhodl, že se mu osvobození od soudních poplatků nepřiznává (výrok I.) a že se jeho návrh na ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítá (výrok II.). Městský soud poté usnesením č. j. -119 ze dne 11. 8. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dle obecných soudů ani v tomto případě stěžovatel neprokázal věrohodným a vyčerpávajícím způsobem tvrzené nepříznivé poměry. Rovněž proti posledně uvedenému rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání.

Nejvyšší soud usneseními č. j. -228 ze dne 15. 11. 2018 (ve věci ustanovení zástupce pro řízení o žalobě) a č. j. -230 ze dne 15. 11. 2018 (ve věci ustanovení zástupce pro dovolací řízení a osvobození od soudních poplatků) obě dovolání jako nepřípustná odmítl.

Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení nespokojil, pročež se obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy měly dostatek informací o jeho zdravotním stavu a majetkových poměrech, aby mohlo být jeho žádosti o ustanovení zástupce vyhověno. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na usnesení obvodního soudu č. j. -50 ze dne 20. 9. 2016, jímž byla jeho první žádost zamítnuta výlučně z toho důvodu, že se mělo jednat o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, z čehož dle jeho názoru vyplývalo, že soud měl ostatní podmínky pro ustanovení právního zástupce, tj. osobní a majetkové poměry žadatele, za splněné a doložené. Stěžovatel dále zdůraznil, že v řízení předložil "Prohlášení účastníka řízení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech", jež je dle judikatury Nejvyššího soudu zpravidla považováno za dostačující. Pokud se obecné soudy domnívaly, že prohlášení neobsahovalo všechny potřebné údaje, měly jej vyzvat k jeho doplnění a nikoliv žádost bez dalšího zamítnout. Kromě toho byly obecné soudy dle stěžovatele povinny při svém rozhodování přihlédnout ke všem skutečnostem, které jim byly z obsahu celého spisového materiálu o jeho situaci známy, což zejména odvolací soud v usnesení č. j. -119 ze dne 11. 8. 2017 neučinil. Stěžovatel dovozoval, že popsaným postupem obecných soudů byl popřen účel institutu osvobození od soudních poplatků, jímž je zajistit rovný přístup účastníků k soudu a s ním spojenou ochranu jejich právům i v podmínkách tíživé materiální a sociální situace na straně účastníka. Stěžovatel podotkl, že porušení svých ústavně zaručených práv a svobod namítal již v dovolacím řízení, na což však Nejvyšší soud nijak nereagoval. Závěrem pak stěžovatel zmínil skutečnost, že v jiných řízeních mu bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno v plném rozsahu, o čemž také obecné soudy informoval. Pakliže tyto postupovaly v nyní projednávané věci vůči němu odlišně, porušily jeho legitimní očekávání založené předchozí rozhodovací praxí.

Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků či ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 6. 2012, usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 11. 2014, usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobná situace ovšem v projednávaném případě nenastala.

Obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků založily na neúplnosti, resp. nepřesvědčivosti stěžovatelova tvrzení o jeho majetkové a sociální situaci. Tento postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kdy Nejvyšší soud dlouhodobě prezentuje závěr, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 2. 2015). Dále je třeba podotknout, že formulář "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech" v závěru obsahuje prohlášení žadatele, že údaje, které uvedl, jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tedy byl o nutnosti nejen úplného, ale rovněž věrohodného doložení osobních, majetkových i výdělkových poměrů řádným způsobem poučen (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 3. 2019 a

ze dne 4. 6. 2019). Pakliže tyto své poměry soudu popsaným způsobem nedoložil, je to samo o sobě dostatečným důvodem pro zamítnutí jeho žádosti. Dle názoru Ústavního soudu nelze z žádného ustanovení právního řádu ani ze stěžovatelem odkazované judikatury dovodit paušální povinnost obecných soudů vyzývat žadatele k doplnění jeho neúplného prohlášení. Zda k podobné výzvě přistoupí či nikoliv tedy primárně záleží na jejich uvážení založeném na individuálním zhodnocení okolností konkrétního případu. Ústavní soud přitom neshledal, že by v nyní projednávané věci bylo možno postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout.

Samotné úvahy obecných soudů o tom, zda stěžovatel doložil či nedoložil veškeré potřebné podklady, Ústavní soud s ohledem na výše naznačené limity své přezkumné kompetence nehodnotil a omezil se pouze na zjištění, že se obecné soudy návrhy i námitkami stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žádostí, podrobně a srozumitelně zdůvodnily. Za těchto okolností nebyl prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu dán. Námitky stěžovatele v tomto směru vznesené mají toliko charakter polemiky v rovině podústavní, přičemž nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.

Ústavní soud nepovažoval za důvodnou ani námitku porušení legitimního očekávání, neboť každá konkrétní žádost o ustanovení právního zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků, musí být posouzena a rozhodnuta na základě podkladů opatřených v probíhajícím řízení, čímž je determinována i možnost odlišného posouzení poměrů účastníka v různých soudních řízeních v závislosti na doložených skutečnostech.

Zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu