Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1867/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Alžběty Kubátové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Jandova 208/8, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. -97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2017 č. j. -63 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. ledna 2017 č. j. -27, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Luboše Žižky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "), právo na zákonného soudce a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Vzhledem k podstatě posuzované ústavní stížnosti postačí konstatování, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích ujednotily na závěru, že o tzv. zmatečnostní důvod podle (dále jen " "), že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, jde toliko v případě jeho vyloučení podle , tedy že vyloučeným soudcem podle se nerozumí například soudce, jenž vydal rozhodnutí soudu, o němž bylo posléze rozhodnuto, že nebyl k rozhodnutí věcně příslušný.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poměrně obsáhle dovozuje, že striktním výkladem sousloví "vyloučený soudce" bylo porušeno zejména její právo na zákonného soudce.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

7. Zužující výklad zmatečnostního důvodu přijatý obecnými soudy je podle Ústavního soudu souladný s jeho využitím v žalobě pro zmatečnost. Předně je třeba uvést, že ze stěžovatelkou uplatněné řady důvodů zmatečnosti byl soudy důvod uvedený v § 229 odst. 1 písm. e), tj. že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, posouzen jako včas uplatněný. Žaloba pro zmatečnost je konstruována jako mimořádný opravný prostředek, jejíž důvody jsou zákonodárcem poměrně přesně vymezeny (ani stěžovatelka ostatně netvrdí, že by uvedený důvod zmatečnosti nebyl funkčně spojen s eventuálními důvody vyloučení podle ). Z výčtu důvodů zmatečnosti je pak zjevné, že tyto pokrývají jen zásadní vady řízení (nedostatek způsobilosti či procesní způsobilosti účastníka řízení, podjatost soudce, rozhodnutí ovlivněné trestným činem soudce atp.). Skutečnost, že ve věci bylo po vydání meritorního rozhodnutí (pozn. ve stěžovatelčině věci šlo o mezitímní rozsudek) určeno, že ve věci rozhodoval soud s nedostatkem věcné příslušnosti, však podle Ústavního soudu nepředstavuje vadu takové povahy, jako u vad zmíněných shora (což stěžovatelka důsledně ani netvrdí). Proto výklad provedený obecnými soudy není rozporný ani s ustanoveními y, na něž se stěžovatelka odvolává.

8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu