Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3112/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Andrije Fljakoviče a Lesyji Fljakovičové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, sídlem Pejevové 3129/20, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. -192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti M & M reality holding a.s., sídlem Krakovská 1675/2, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v a d. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že ústavní stížnost vychází z řízení týkajícího se smluvní pokuty požadované vedlejší účastnicí v souvislosti s nerealizováním prodeje bytu, který si stěžovatelé rezervovali. Obvodní soud uložil rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 č. j. -130 stěžovatelům (žalovaným) společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici 100 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení 68 806 Kč. Městský soud v Praze pak tento rozsudek svým rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. -174 jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 pod č. j. -192 bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle

II.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že předpoklady přípustnosti dovolání vymezili dostatečně, neboť uvedli, v čem odvolací soud záležitost nesprávně právně posoudil, přičemž příslušná otázka v kontextu dané materie nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Konkrétně poukázali na právní vady a úroveň smlouvy a jejího uzavírání ve smyslu specifického případu cizinců, jež dobře neovládají obecný český jazyk, natož mluvu odbornou. Jak v řízení před obecnými soudy namítali, ne úplně porozuměli ustanovením rezervační smlouvy, k jejímuž studování ani nebyl čas, a po následném důkladnějším osvojení si smluvní dokumentace shledali podstatné právní závady, zvláště pak absenci informace o právním zatížení nemovitosti (ke dni uzavření rezervační smlouvy bylo katastrálním úřadem u předmětné bytové jednotky evidováno zástavní právo smluvní pro peněžní ústav a zástavní právo exekutorské) a o takto zatíženou nemovitost neměli zájem. Od rezervační smlouvy tak odstoupili a mají ji za neplatnou.

5. Stěžovatelé v této souvislosti upozorňují, že nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá předpokladem přípustnosti dovolání. Tento údaj tedy může být v dovolání formulován v jakékoli jeho části a může mít jakoukoli podobu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek spatřuje. Při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně (nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017

sp. zn.

, ze dne 15. 3. 2017

sp. zn.

, ze dne 19. 11. 2015

sp. zn.

či ze dne 20. 2. 2018

sp. zn.

).

6. Dále stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud rozhodl o jejich dovolání v nesprávném složení, neboť odmítnutí dovolání učinil předseda senátu dle , ačkoliv o přípustnosti dovolání měl v souladu s rozhodnout senát. Tímto postupem dovolacího soudu došlo k porušení základního práva dovolatelů na zákonného soudce. Zde stěžovatelé odkazují na bod 31 odůvodnění nálezu ze dne 11. 10. 2016

sp. zn.

.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Po prostudování spisu obvodního soudu a po uvážení námitek vznesených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

11. Úlohou Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda v podaném dovolání byla, v míře odpovídající takovýmto nárokům, vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Pokud v předmětné argumentaci stěžovatelů řádné vymezené příslušné otázky neshledal, Ústavní soud (jenž se seznámil se zněním podaného dovolání na č. l. 180 a 181 spisu obvodního soudu) nezjistil, že by takovýto závěr měl povahu libovůle v rozhodování obecného soudu, která by měla být důvodem k jeho zásahu.

12. Co se týče námitky porušení práva na zákonného soudce, lze odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , dle kterého je rozdíl mezi posouzením, zda podané dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti, včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, a posouzením, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. V prvním případě Nejvyšší soud posuzuje podání z hlediska jeho obsahových náležitostí a dle tak může (ale nemusí) učinit předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu (obdobně jako podle rozhoduje o odmítnutí ústavní stížnosti v určitých případech soudce zpravodaj). Teprve následně, obsahuje-li dovolání veškeré náležitosti, přistupuje Nejvyšší soud k posouzení samotné jeho přípustnosti (viz podrobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. -408, proti kterému byla podána ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017

sp. zn.

). S ohledem na uvedené lze proto dospět k závěru, že právo na zákonného soudce nebylo porušeno tím, že o odmítnutí dovolání pro jeho vady rozhodl předseda senátu.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu