Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1592/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Lenky Vrábelové, zastoupené Mgr. Evou Schrammovou, advokátkou se sídlem Ruská 75, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. -43, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018 č. j. -16 a rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 27. 6. 2018 č. j. 38180-5/2018-640000-42, spojené s návrhem na zrušení až , , ve znění pozdějších předpisů, ve znění a dalších s těmito souvisejících, které nařizují zákonný režim společného jmění manželů, a s návrhem na předložení věci Soudnímu dvoru EU podle Smlouvy o fungování EU, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně. Současně se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "celní úřad"). Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obou soudů a správního orgánu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle , , , a 2 d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a jejího protokolu č. 1, jakož i y základních práv Evropské unie. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu celního úřadu, který stěžovatelku v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepoučil o možnosti podání žaloby a o její lhůtě, jakož i obou správních soudů, které odmítly její žalobu pro opožděnost, a aprobovaly tak postup celního úřadu. Současně navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení až 710 , , ve znění pozdějších předpisů, "ve znění č. , a dalších s těmito souvisejících, které nařizují zákonný režim společného jmění manželů", a aby v případě, že Ústavní soud neshledá porušení namítaných práv, předložil věc k rozhodnutí Soudnímu dvoru EU podle Smlouvy o fungování EU.

Ze spisového materiálu se podává, že napadeným rozhodnutím (dále též "exekučním příkazem") celního úřadu byla podle a odst. 5 písm. b) a , daňový řád (dále jen " ") nařízena daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky jako manželky dlužníka u poskytovatele platebních služeb. Námitka stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozhodnutím celního úřadu ze dne 19. 7. 2018 č. j. 38180-35/2018-640000-4. Dalším jeho rozhodnutím z téhož dne č. j. 38180-38/2018-640000-4 byl zamítnut návrh na zastavení uvedené daňové exekuce. Ústavní stížnosti stěžovatelky proti těmto rozhodnutím byly usneseními Ústavního soudu

sp. zn.

,

a

odmítnuty pro nepřípustnost.

Napadený exekuční příkaz byl stěžovatelce doručen dne 29. 6. 2018. Dne 18. 9. 2018 podala stěžovatelka k poštovní přepravě proti exekučnímu příkazu žalobu, kterou krajský soud napadeným usnesením odmítl podle , jelikož žaloba byla podána po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení exekučního příkazu, tudíž opožděně. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle věty druhé

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že pro odmítnutí žaloby krajským soudem pro opožděnost, resp. pro zamítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, byly splněny zákonem stanovené podmínky. Oba soudy své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily. Stěžejní otázka, kterou se správní soudy zabývaly, spočívá v tom, zda byl správní orgán v exekučním příkazu povinen poučit stěžovatelku o možnosti podat proti němu žalobu podle a násl., a o lhůtě pro její podání.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem správních soudů, který je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky č. j. -32, -26 nebo -64), že poučovací povinnost správního orgánu se podle daňového řádu vztahuje pouze na odvolání, a nikoliv na jiné opravné prostředky; tudíž ani na žalobu podle Ústavní soud se již touto otázkou zabýval, když v usnesení

sp. zn.

, na které v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal i Nejvyšší správní soud, konstatoval, že "podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (...). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu správního spisu a soudních spisů stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Praze a u NSS domáhal." Ústavní soud nevidí důvod se od těchto závěrů v nyní projednávané věci odchylovat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud stejným způsobem rozhodl také o návrhu na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení, neboť takový návrh je svou povahou návrhem akcesorickým a proto sdílí právní osud ústavní stížnosti. Stejně Ústavní soud rozhodl i o návrhu na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, neboť stěžovatelka vůbec neuvádí, o jakou (jak formulovanou) právní otázku by mělo jít, ani nepředkládá jakoukoliv argumentaci, ze které by bylo zřejmé, proč by správními soudy přijaté řešení mělo být v rozporu s právem Evropské unie.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu