Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2842/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PÍSEK OSTRAVA, s. r. o, sídlem Slavíkova 1744/22, Ostrava, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. -492, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2017 č. j. -452 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. března 2014 č. j. -228, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CEE INVEST ENERGY, a. s., sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2018, stěžovatelka podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), vlastnické právo podle y, právo na využití přírodních zdrojů ve smyslu y, právo podnikat podle a 2 y, právo na rozumné uspořádání právních vztahů a právní jistota stěžovatelky podle y a dále stěžovatelka namítala porušení principu legitimního očekávání garantovaného v Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle , a v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2019 navrhla, aby o její ústavní stížnosti bylo rozhodnuto přednostně dle .

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že na základě žaloby podané žalobkyní obchodní společností CEE INVEST ENERGY, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice řízení") o zdržení se zásahů do vlastnického práva, okresní soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2014 č. j. -228 uložil žalované stěžovatelce povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva vedlejší účastnice řízení k pozemku parcelní číslo 2816/1 v kat. úz. Polanka nad Odrou, spočívajících v ukládání, skladování či v jiném nakládání s odpady či jinými obdobnými věcmi a v provozování jakékoliv hornické činnosti nebo jí (povahou či rozsahem) obdobné činnosti na tomto pozemku.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 10. 2014 č. j. -279 rozsudek okresního soudu potvrdil.

4. Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. -343 odmítl, neboť je neshledal přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané stěžovatelkou, nálezem ze dne 19. 7. 2016

sp. zn.

(N 132/82 SbNU 163) napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. -343 zrušil, neboť bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečnosti naplněn nebyl.

6. Nejvyšší soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. -425 tak, že napadený rozsudek krajského soudu ze dne 7. 10. 2014 č. j. -279 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení tohoto rozsudku byl závěr učiněný dovolacím soudem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je proto důvodné.

7. Krajský soud pak rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2017 č. j. -452 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud ve smyslu pokynu a právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. -425 dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu včetně právní úvahy o důvodnosti nároku vedlejší účastnice řízení je věcně správné.

8. Dovolání, podané stěžovatelkou proti rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. -492 odmítl jako nepřípustné podle věty první

II.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutím Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 24. 5. 1963 zn. MHD-D.P.97 byl podle , o využití nerostného bohatství (horní zákon), stanoven dobývací prostor Polanka nad Odrou. Obvodní báňský úřad v Ostravě následně dne 13. 7. 1970 schválil plán otvírky, přípravy a dobývání ložiska písku v Polance nad Odrou podle Předmětné ložisko písku je výhradním ložiskem nevyhrazeného nerostu podle Čl. II odst. 1 , kterým se mění a doplňuje , o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), to znamená, že ložisko je ve vlastnictví České republiky a není součástí pozemku, což je podle stěžovatelky podstatné pro právní posouzení daného případu. Podle názoru stěžovatelky v žádném svém ustanovení nestanoví nutnost souhlasu vlastníka pozemku v dobývacím prostoru s hornickou činností. Vztah vlastníka pozemku v dobývacím prostoru a vlastníka nerostu - státu, který je při jeho dobývání zastoupen těžební organizací, upravuje Vztah vlastníka nerostu - státu a těžební organizace toto citované ustanovení neřeší, neboť tito nejsou ve střetu zájmů.

10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkala nesprávné právní posouzení a hodnocení vztahů vlastníka pozemku (vedlejší účastnice řízení), vlastníka ložiska (státu) a těžební organizace (stěžovatelky). Podle přesvědčení stěžovatelky těžební organizace při provádění hornické činnosti ve skutečnosti pouze zastupuje vlastníka ložiska - stát, neboť provádí hornickou činnost z jeho pověření. Rozhodnutím krajského soudu a dovolacího soudu tak reálně došlo k porušení vlastnického práva státu jako vlastníka ložiska, který je také podle samotné stěžovatelky skutečnou stranou sporu s vlastníkem pozemku. Dochází tedy k porušení vlastnického práva státu, což následně negativně dopadá na stát, těžební organizaci i ostatní vlastníky pozemků v dobývacím prostoru, a také na veřejnost, poněvadž hornická činnost je činností ve veřejném zájmu. Práva vlastníka ložiska - státu nebyla v provedeném soudním řízení nijak zohledněna a bylo bráno v potaz a chráněno právo jen jednoho z vlastníků pozemku v dobývacím prostoru. Absolutizace práva vlastníka pozemku tak nastolila stav, kdy vlastník pozemku má právo ze své svobodné vůle absolutně znemožnit vlastníkovi nerostu pod povrchem pozemku využívat svůj majetek, což vedlejší účastnice řízení jako vlastník pozemku také v tomto konkrétním případě v dobývacím prostoru realizuje.

11. Krajský soud se podle názoru stěžovatelky nijak nevypořádal s její argumentací, obsaženou ve vyjádření ze dne 17. 8. 2017 a dovolací soud se nevypořádal s její argumentací, obsaženou v podaném dovolání ze dne 20. 12. 2017, která nestojí na stanovení dobývacího prostoru podle , dnes a násl. , ale na vydání povolení k hornické činnosti - schválení plánu otvírky, přípravy a dobývání ložiska. Krajský soud upřednostnil právo jednoho z vlastníků pozemků v dobývacím prostoru, který je však fakticky nemůže vykonávat. Stěžovatelka závěr učiněný ve věci rozhodujícími soudy o nutnosti soukromoprávního titulu v podobě souhlasu vlastníka pozemku považuje za nesprávný.

12. Stěžovatelka dovozuje své oprávnění k užívání předmětného pozemku z vydaného povolení k hornické činnosti Obvodním báňským úřadem v Ostravě ze dne 13. 7. 1970. Z podle tvrzení stěžovatelky plyne, že orgány (soudy) mají být při řešení dotčených vztahů vedeny snahou o využití výhradního ložiska a vlastník pozemku je povinen umožnit jeho využití, samozřejmě za odpovídající náhradu podle , . Stěžovatelka nabyla předmětný dobývací prostor Polanka nad Odrou s tím, že bude pokračovat v dlouhodobě prováděné hornické činnosti a převzala závazky předcházející těžební organizace. Podle tvrzení stěžovatelky, předmětný pozemek protíná celý dobývací prostor, stěžovatelka jej nemůže obejít ani vynechat a platná právní úprava neumožňuje jiný postup než vytěžení celého ložiska. Nabyla-li vedlejší účastnice řízení vlastnické právo k předmětnému pozemku v roce 2011, muselo jí být zřejmé, že kupuje pozemek, který je omezen hornickou činností a k němuž nebude moci v plné míře vykonávat své vlastnické právo.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného právního zastoupení advokátem ( až ), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná ( ), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu u a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

16. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině obyčejných zákonů.

17. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.

18. Okresní soud dovodil, že mezi účastníky neexistuje žádný obligační vztah, stěžovatelka zasahovala a zasahuje do vlastnictví vedlejší účastnice řízení, proto je třeba vlastníkovi daného pozemku poskytnout právní ochranu. Krajský soud pak s přihlédnutím ke všem aspektům posuzované věci i ke smyslu a významu původního správního rozhodnutí dospěl k závěru, že je nutno rozhodnout ve prospěch ústavně chráněného vlastnického práva vedlejší účastnice řízení zejména za situace, když v roce 1989 byl schválen plán zajištění ložiska písku a likvidace vytěženého prostoru Polanka nad Odrou.

19. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč dospěl k závěru, že samotné stanovení dobývacího prostoru báňským úřadem neumožňuje oprávněnému užívat cizí pozemek k těžbě nerostů, ať vyhrazených či nevyhrazených ( ), nemá-li k užívání i soukromoprávní titul. Dovolací soud konstatoval, že s argumenty uvedenými v napadeném rozhodnutí krajského soudu dovolání přímo nepolemizuje, uvádí však argumenty jiné, svědčící podle stěžovatelky ve prospěch opačného názoru. Pokud pak šlo o reakci na argumentaci stěžovatelky v rozhodnutí odvolacího soudu v části, týkající se nutnosti soukromoprávního titulu k těžbě, dovolací soud poznamenal, že krajský soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu a tím byla ovlivněna reakce na argumenty účastníků. To, zda a nakolik bude moci stěžovatelka s pozemkem nakládat, je již věcí eventuálního správního řízení, a netýká se soukromoprávního vztahu mezi účastníky. Dovolací soud rovněž uvedl, že rozhodnutí krajského soudu nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, neboť poté, co jí bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. , musela jeho další postup předvídat. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle byl nesprávný.

20. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.

21. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozsah práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces podle y a Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

22. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy použijí ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětné věci.

23. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, přičemž o návrhu na přednostní projednání věci, podaném v průběhu řízení, již samostatně nerozhodoval, neboť mu vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu