Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1752/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti části výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019 č. j. -3051, jíž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky, a proti části výroku rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. září 2018 č. j. -3013, kterým byla stěžovatelka odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a R. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení části výroku rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále jen " ") ze dne 26. 9. 2018 č. j. -3013, kterým byla jako poškozená v trestní věci R. T. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (pozn. škoda v nezjištěné výši ji měla vzniknout v důsledku neprovedení díla sjednaného smlouvou o díle ze dne 17. 12. 2008, jejímž předmětem bylo zhotovení rodinného domu, přičemž stěžovatelka zaplatila částku 850 000 Kč, za kterou obdržela pouze vykolíkování prostoru stavby domu v nezjištěné hodnotě). Dále se stěžovatelka domáhá zrušení části v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým bylo zamítnuto její odvolání (a odvolání J. M. jako dalšího poškozeného) proti výroku shora citovaného rozsudku okresního soudu o odkázání s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka má totiž za to, že těmito rozhodnutími (jejich jednotlivými výrokovými částmi) bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když především byl podle stěžovatelky porušen princip rovnosti stran v řízení. Zejména rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatelky není řádně odůvodněno a stěžovatelce nebylo umožněno navrhovat důkazy.

2. K rozhodnutím týkajícím se stěžovatelky krajský soud ve svém usnesení zejména uvedl, že na jedné straně chápe svízelnou situaci, v níž se kvůli trestné činnosti obžalovaného ocitla, na druhé straně však musí konstatovat, že v tomto trestním řízení se primárně rozhoduje o vině a trestu a stěžovatelce se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat výši škody, kterou jí obžalovaný způsobil, což ale představuje zcela zásadní zjištění, kterým se musí každý soud (lhostejno zda trestní či občanskoprávní) zabývat, aby byl schopen posoudit jak důvodnost, tak výši uplatněného nároku. Je přitom v prvé řadě povinností poškozeného předložit soudu důkazy, které mu umožní, aby o takovém návrhu rozhodoval. Adhezní řízení je ve své podstatě obdobou řízení občanskoprávního, a proto také důkazní břemeno leží na poškozeném. V daných intencích ani stěžovatelka ani J. M., byť znali odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a byli tedy dostatečně seznámeni s tím, z jakých důvodů nebylo možné jejich nároku vyhovět, nepředložili ani do doby rozhodování krajského soudu požadované důkazy (ocenění provedených prací, byť z celkového rozsahu minimálních), takže ani krajský soud se nemohl blíže důvodností výše jejich nároků zabývat.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rozporuje, že by pro ni obžalovaný vykonal jakoukoliv práci ("kromě účelového zapíchnutí čtyř klacků do země"), a proto tedy není spravedlivé, aby byla vyřazena ze skupiny poškozených, jimž obžalovaný musí plnit již na základě trestního rozsudku. Stěžovatelku navíc soud ani jednou nepředvolal jako svědka k hlavnímu líčení za účelem podání výpovědi a nepoučil o nutnosti nechat vypracovat znalecký posudek.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

7. V napadených rozhodnutích se předně nezpochybňuje, že obžalovaný neprovedl pro stěžovatelku stavbu domu, i přes uhrazenou cenu díla, a že k takové činnosti ani neměl patřičná oprávnění. Na druhou stranu "vykolíkoval prostor pro stavbu domu stěžovatelky". upozornil, že stěžovatelka (stejně jako další čtyři poškození) nepředložila soudu znalecký posudek; soud jeho zpracování nezadával, neboť pro rozhodnutí o vině a trestu to bylo nadbytečné. Stěžovatelka přitom příslušný znalecký posudek nepředložila ani krajskému soudu, byť jeho absenci zmiňuje i , proti jehož relevantní výrokové části rozsudku podala odvolání. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti nikoliv dostatečně specifikuje, jaké další důkazy chtěla soudu předložit.

8. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti netvrdí, že by ona nebo její zmocněnec nebyli vyrozuměni o konání hlavního líčení podle § 198 trestního řádu, přičemž z žádného právního předpisu neplyne, že by měl mít poškozený v trestním řízení "automaticky" postavení svědka a je tedy jen na zvážení soudu, bude-li poškozený současně svědkem, či nikoliv. Přitom ani krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení neuvádí (byť stěžovatelka odůvodnění jeho usnesení takto interpretuje), že by stěžovatelka měla povinnost předložit soudu znalecký posudek. Krajský soud toliko ve shodě s konstatoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat výši způsobené škody (podle krajského soudu nešlo o škodu, ale o bezdůvodné obohacení).

9. Naznačuje-li stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti, že obžalovaný vlastně ani žádné "vykolíkování" neprovedl, pak neupřesňuje, zdali jako poškozená - podle soudu navíc v trestním řízení zastoupena advokátem - na tuto okolnost, jež našla odraz i v popisu skutku kladeného obžalovanému za vinu, upozorňovala.

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich výrokovými částmi) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu