Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 73/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Salamatina, zastoupeného Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -267 ze dne 23. 9. 2014, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -303 ze dne 29. 9. 2015, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. -309 ze dne 29. 10. 2015, usnesení Nejvyššího soudu č. j. -378 ze dne 19. 10. 2017 a o návrhu na zrušení části ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014, vymezené slovem "znalečném", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel, mimo jiné, o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") pod sp. zn. je vedeno řízení o návrhu stěžovatele, jehož prostřednictvím se podle , obchodní zákoník, v relevantním znění, domáhá přezkoumání přiměřenosti protiplnění za účastnické cenné papíry, které vlastnil ve společnosti FOMEI, a. s., a které rozhodnutím valné hromady této společnosti, konané dne 24. 6. 2009, přešly na hlavního akcionáře. V průběhu tohoto řízení byl k zodpovězení odborných otázek městským soudem ustanoven znalecký ústav, a to společnost Euro-Trend, s. r. o. Za podaný znalecký posudek jí následně městský soud napadeným usnesením č. j. -267 ze dne 23. 9. 2014 přiznal odměnu v celkové výši 193 680 Kč. Jeho rozhodnutí pak na podkladě odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením č. j. -303 ze dne 29. 9. 2015, ve znění opravného usnesení č. j. -309 ze dne 29. 10. 2015, potvrdil.

V souladu s poučením, které odvolací soud připojil na závěr svého rozhodnutí, se stěžovatel dále obrátil s dovoláním na Nejvyšší soud. Ten je ovšem usnesením č. j. -378 ze dne 19. 10. 2017 odmítl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též " "), jako objektivně nepřípustné, neboť jím bylo napadeno rozhodnutí o znalečném.

Stěžovatel se s výše popsaným výsledkem řízení neztotožnil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval jednak v tom, že se nalézací a odvolací soud řádně nevypořádaly s jeho argumentací a důkazními návrhy, a dále v tom, že Nejvyšší soud jeho dovolání z procesních důvodů odmítl, v důsledku čehož nemohla být napravena pochybení, k nimž došlo v předchozím průběhu řízení. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že i rozhodnutí o znalečném, zejména přesahuje-li několikanásobně částku stanovenou v , může mít významný dopad do práv účastníků řízení, proto by nemělo být z dovolacího přezkumu vyloučeno. Stěžovatel z tohoto důvodu spojil se svou ústavní stížností, v níž požadoval zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, rovněž akcesorický návrh na zrušení části ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to ve slově "znalečném".

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku skutečnosti, že jeho dovolání nebylo meritorně projednáno. Jak patrno, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval v souladu s ustanovením , ve znění účinném do 31. 12. 2013, které stanoví, že dovolání ve věcech znalečného není přípustné. Stěžovatel vystavěl svou stížnostní argumentaci na tvrzení, že takové omezení v přístupu k dovolacímu soudu není slučitelné s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu. S tímto náhledem se však Ústavní soud neztotožnil.

Ústavní soud již v minulosti vyložil, že nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 2. 2018, dostupný na http://nalus.usoud.cz, či stanovisko pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb.). Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, přičemž cílem právní úpravy obsažené v není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí nemeritorní povahy z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to, co bylo řečeno v úvodu, nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal.

Pokud jde o rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, pak se musel Ústavní soud vypořádat s otázkou, zda je v dané části ústavní stížnost způsobilá věcného projednání. Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné, nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti oběma zmíněným rozhodnutím počala formálně vzato běžet již okamžikem doručení usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávným poučením obsaženým v usnesení odvolacího soudu, kterážto skutečnost by mu neměla jít k tíži. S ohledem na tuto specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost i v této části za projednatelnou.

Podstatou námitek vznesených vůči rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně reagovaly na stěžovatelovu argumentaci a důkazní návrhy. Těmto tvrzením však Ústavní soud nemohl přisvědčit.

Ústavní soud ve své judikatuře vztahující se k požadavkům na řádné odůvodnění jako součásti práva na spravedlivý proces zdůrazňuje, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tedy "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy

sp. zn.

,

,

a

,

, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tak co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní.

V souvislosti s hledáním adekvátní míry odůvodnění bylo nutno v nyní projednávané věci zohlednit, že znalečné, jakkoliv může v konkrétních případech dosahovat značné výše, představuje, stejně jako ostatní náklady řízení, ve vztahu k meritu věci problematiku sekundární. Ústavní soud v této souvislosti ustáleně judikuje, že samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, k čemuž však ve věci stěžovatele nedošlo. Ačkoliv to stěžovatel popíral, prostřednictvím svých námitek se fakticky domáhal toho, aby obecné soudy hodnotily věcnou správnost znaleckého posudku, k čemuž však nejsou v dané fázi řízení oprávněny. Ústavní soud má za to, že v tomto celkovém kontextu byla napadená rozhodnutí odůvodněna dostatečně a skutečnost, že nebylo výslovně reagováno na některé výtky a návrhy stěžovatele, jejich protiústavnost sama o sobě nezakládá.

Ústavní soud tedy uzavírá, že nezjistil nic, co by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto postupoval dle ustanovení a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Společně s ní odmítl dle i návrh na zrušení , ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to ve slově "znalečném", neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu