Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
107670.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 3772/18
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Kmínka, zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou, se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava-Poruba, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018 č. j. 22 Cdo 2482/2018 -756, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2018 č. j. 8 Co 443/2017 -728 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 7. 2017 č. j. 15 C 525/2009 -692, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jimiž měly být porušeny jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na rovnost v právech a v důstojnosti a princip právního státu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 1 Listiny základních práv a svobo d a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republik y.
2. Stěžovatel před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný v řízení o vypořádání společného jmění manželů, které bylo zahájeno žalobou správce konkursní podstaty manželky stěžovatele, na jejíž majetek byl v roce 2005 prohlášen konkurs, čímž zaniklo společné jmění manželů (podle tehdy platného a účinného zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání). Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud v Bruntále uložil žalobci jako správci konkursní podstaty úpadkyně (manželky stěžovatele) zaplatit vymezené pohledávky za úpadkyní v celkové výši 724 927,98 Kč a stěžovatele jako žalovaného zavázal zaplatit žalobci na vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů částku 360 713,98 Kč. K odvolání žalobce i stěžovatele Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobce i stěžovatele, každého z nich, zavázal zaplatit na dotčených pohledávkách celkem částku 204 117,90 Kč (do závazků ve společném jmění manželů krajský soud, oproti okresnímu soudu, nezařadil úroky z prodlení k jednotlivým dlužným částkám); a dále žalobci uložil zaplatit stěžovateli na vyrovnání podílu částku 1750 Kč a rozhodl o nákladech řízení nalézacího i odvolacího. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
3. Obecné soudy ve svých rozhodnutích o vypořádání společného jmění manželů vycházely z movitých věcí označených žalobcem a nevyhověly stěžovatelově požadavku na zahrnutí dalších movitých věcí, respektive i investic, které měly být provedeny na nemovitostech ve vlastnictví úpadkyně. Podle obecných soudů stěžovatel neprokázal existenci dotčených movitých věcí v době rozhodování okresního osudu, naopak svou liknavostí zavinil, že byly prodány částečně mimo dražbu a částečně si je převzala úpadkyně. Stěžovatelova tvrzení ohledně provedení investic nebyla prokázána. Do společného jmění manželů byly dále zařazeny některé závazky vzniklé za trvání manželství.
4. Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a kritizuje postup správce konkursní podstaty v dané věci. Podle stěžovatele měly být do vypořádání zahrnuty ještě další movité věci, které se nacházely v nemovitostech úpadkyně v době, kdy je správce konkursní podstaty přebíral. Rovněž měly být vypořádány investice do nemovitostí jako výlučného majetku úpadkyně. Naopak do společného jmění manželů neměly být zahrnuty závazky, které byly přihlášeny v konkursním řízení manželky stěžovatele a které podle stěžovatele představovaly její výlučné závazky. Dále stěžovatel vytýká správci konkursní podstaty, že neprovedl vypořádání společného jmění manželů před prodáním nemovitostí úpadkyně, a vůbec kritizuje postup správce v souvislosti se správou a prodejem nemovitostí.
5. K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Bruntále jako účastníci řízení. Oba soudy odkázaly na odůvodnění a závěry uvedené v jejich napadených rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření nepřinesla nic nového a neobsahovala žádnou argumentaci či tvrzení, které by byly relevantní pro rozhodnutí o podané ústavní stížnosti a z nichž by Ústavní soud vycházel, nepřikročil Ústavní soud ani k přeposlání daných vyjádření stěžovateli k možnosti repliky.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 15 C 525/2009 , který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republik y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Naopak podaná ústavní stížnost představuje především polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel se snaží Ústavní soud stavět do role odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republik y) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, v souladu s níž obecné soudy také samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provede, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stížnostní námitky nesvědčí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález
sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení
sp. zn. III. ÚS 144/06
ze dne 31. 10. 2006, usnesení
sp. zn. II. ÚS 3371/10
ze dne 10. 3. 2011 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 3175/11
ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Žádné takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Obecné soudy se též náležitě zabývaly tvrzeními a argumenty stěžovatele a zejména pečlivě vysvětlily, jak a proč byl vymezen rozsah vypořádávaného společného jmění manželů, a to jak co do aktiv, tak co do pasiv. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, logická a celkově náležitá odůvodnění, z nichž se podává, jak a proč byla věc posouzena po skutkové i právní stránce, a v nichž je řádně vysvětleno, proč soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele. Část tvrzení a argumentace stěžovatele - kritizující postup správce konkursní podstaty při správě a prodeji nemovitostí - která byla uplatněna v řízení před obecnými soudy i před Ústavním soudem, nadto nesouvisí s předmětem řízení v dané věci, tj. vypořádáním společného jmění manželů.
10. Ze shora uvedených důvodů je zřejmé, že napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či ústavních principů, jak se domnívá stěžovatel. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu