Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1629/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -230 ze dne 28. 2. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. -179 ze dne 8. 9. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -103 ze dne 19. 9. 2014 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení části v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě vyhověl žalobě stěžovatele a dalšího věřitele na popření pohledávky v insolvenční věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. . Žalovaného (neúspěšného věřitele, jehož pohledávka byla popřena co do pravosti), zavázal k povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 19 741 Kč. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu jako věcně správné potvrdil a žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení stěžovateli ve výši 11 758 Kč. Následné dovolání stěžovatele směřující proti tomuto nákladovému výroku i dovolání žalovaného Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu a rozsudku nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy pochybily při výpočtu nákladů řízení, když při určení odměny advokáta za zastupování vyšly z pevné tarifní hodnoty 25 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ačkoli dle judikatury Ústavního soudu (nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2011) je tarifní hodnotou právě hodnota pohledávky. Soudy tak dle jeho názoru měly postupovat dle § 8 advokátního tarifu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádná pochybení v otázce nákladů řízení ze strany soudů neshledal. Zejména Nejvyšší soud stěžovateli předestřel svoji konsolidovanou judikaturu (konkrétně R 81/2013), dle které incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (resp. ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013) sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000 Kč (resp. 50 000 Kč od 1. 1. 2013). Od uvedené rozhodovací praxe se Nejvyšší soud nemínil odchýlit, ostatně stěžovatel ani nyní v ústavní stížnosti nevyložil, v čem konkrétně by mělo dojít ke změně judikatury v tom smyslu, že tarifní hodnotou v incidenčních sporech o určení pravosti pohledávky bude právě hodnota popřené pohledávky. Poukazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2011 (N 22/60 SbNU 239), nutno poznamenat, že jím řešená věc nebyla incidenčním sporem, nýbrž šlo o určení vlastnického práva k nemovitosti. Incidenční spory o pravosti či výši přihlášených pohledávek však mají zvláštní povahu v rámci insolvenčního řízení, jde svým způsobem o "přidružené spory", jejichž smyslem je vyjasnění pohledávek vůči úpadci. Použití fixní tarifní hodnoty namísto tarifní hodnoty počítané z výše pohledávky tu slouží k tomu, aby účastníci řízení v těchto sporech nebyli konfrontováni s mnohdy vysokými náklady řízení, které ale přitom ne vždy zcela odpovídají významu pro insolvenční řízení, jinými slovy aby tu nedocházelo k prodražování dílčích sporů na úkor hlavního účelu insolvence. V tom Ústavní soud nic protiústavního nespatřuje.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu