Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2585/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti SILMET Příbram a.s., se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Příbram, Na Flusárně 168, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 č. j. -63, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. -60 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017 č. j. -37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud však porovnáním spisových značek, čísel jednacích, dále z obsahu elektronického spisu, z internetové databáze infoSoud a konečně ověřovacím dotazem na Nejvyšším soudu zjistil, že stěžovatelkou napadené rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze se týkají souzené věci, v níž dosud Nejvyšší soud v řízení vedeném u něj pod sp. zn. nerozhodl.

Ve věci, v níž Nejvyšší soud již rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2018 č. j. -63, však rozhodovaly na příslušných stupních Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. -25 a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. -46, jejichž rozhodnutí stěžovatelka nenapadla.

II

Ústavní soud proto především z důvodu přehlednosti připomíná obsah odůvodnění obou výše citovaných nenapadených rozhodnutí.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. -25 určil, že vykonatelná část pohledávky žalované (dále jen "stěžovatelka"), přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice (Moniky Bagárové; dále jen "dlužnice") ve výši 350 512 Kč, není po právu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vycházel z ustanovení a , (dále jen "o. z."), jakož i ze závěrů formulovaných v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. a dospěl k závěru, že stěžovatelce nevznikla uzavřením kupní smlouvy s manželem dlužnice žádná pohledávka vůči dlužnici, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice. Krajský soud zdůraznil, že na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že závazek vzniklý z takto uzavřené kupní smlouvy tvoří společné jmění manželů a stěžovatelce byla pohledávka z kupní smlouvy vůči manželu dlužnice přiznána pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. -46 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, který odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. , shledal jeho rozhodnutí věcně správným.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl podle a 2 Poukázal na to, že právní posouzení věci, na němž přezkoumávané rozhodnutí spočívá a které bylo stěžovatelkou zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným v rozsudku sen. zn. , na který přiléhavě odkazoval rovněž odvolací soud. V něm Nejvyšší soud navázal na závěry, jež k výkladu ustanovení a o. z. zformuloval již v rozsudku sp. zn. a vysvětlil, že tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v (ve znění účinném do 31. 12. 2013) za trvání manželství dlužníka žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu o. z. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek manžela obligačního dlužníka. Nejvyšší soud zdůraznil, že v poměrech upravených , o úpadku a způsobech jeho řízení (dále jen " "), by důvod přijmout jiný závěr, byl dán, jen kdyby určoval jinak . Žádné ustanovení však důvod vykládat uvedenou problematiku jinak (než v rozsudku sp. zn. ) pro insolvenční poměry nezakládá.

III

Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s názorem dovolacího soudu, když se domnívá, že věc nebyla správně právně posouzena a uvádí, že předmětné odůvodnění je nedostatečné a nepřezkoumatelné, nelze z něj "zjistit na základě jakých myšlenkových konstrukcí rozhodl dovolací soud o odmítnutí dovolání". Poukázala dále na zákaz svévole a na právo seznámit se s důvody, pro které bylo její dovolání odmítnuto, neboť pouhé odkazování na judikaturu ("ustálenou rozhodovací praxi") bez vysvětlení aplikovatelnosti konkrétního rozhodnutí na souzenou věc nepovažuje v této souvislosti za dostatečné.

IV

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, výčet stěžovatelkou uvedených rozhodnutí a jejich procesní stav, jakož i argumentaci stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Oba insolvenční soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo, podrobně a přiléhavě jej (v souladu s judikaturou) vyložily; navíc argumentace obou soudu je jasná a komplementární. Obdobně uzavřel také Nejvyšší soud, když detailně připomněl a vysvětlil vlastní judikaturu a zdůraznil, že na jejich (ustálených) závěrech nemá důvod cokoli měnit, a to ani na základě argumentace předestřené stěžovatelkou v souzené věci. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka spíše licituje s postupem insolvenčních soudů (navíc v nepřesně označené věci) a dovolacího soudu, když z obsahu jejich odůvodnění je naprosto jasná linie argumentace a aplikovatelnosti na souzenou věc. Nejedná se proto o nedostatečná či nepřezkoumatelná odůvodnění dotčených rozhodnutí, ale spíše o přístup stěžovatelky, při kterém si dotváří vlastní úsudky, jež by mohly být pro ni a především z jejího úhlu pohledu vhodné.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Všechny tři soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.

Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. -60 a Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017 č. j. -37, které se týkají souzené věci, v níž Nejvyšší soud v řízení vedeném u něj pod sp. zn. dosud nerozhodl, nezbývá Ústavnímu soudu nic jiného, než aby ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh nepřípustný. Vede jej k tomu mimo jiné stav, kdy stěžovatelka podala proti citovanému usnesení vrchního soudu dovolání a tento opravný prostředek je třeba považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ostatně podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu