Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
107549.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 1768/18
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. T., právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2017 č. j. 12 To 9/2017 -6926 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018 č. j. 11 Tdo 56/2018 -44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 , čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2016 sp. zn. 3 T 4/2016 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci, a to finanční hotovosti 6 810 €, a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. 12 To 9/2017 podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve vztahu k němu ve výroku o vině i trestu a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opíral o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Na uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel podílet jako člen organizované skupiny obchodující s drogou metamfetamin (pervitin), který jinak působil v prodejně jako skladník. Spolu s několika spoluobviněnými jednali se zájemci, prodávali jim metamfetamin a přijímali finanční hotovost, popřípadě též přiváželi metamfetamin na místo prodeje a předávali kupujícím. V uvedeném období takto nejméně ve 41 případech metamfetamin prodali.
4. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno tím, že mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 5 let, ačkoli v jeho případě Vrchní soud v Praze přezkoumatelným způsobem uložení trestu vyhoštění neodůvodnil, a to jak co do splnění podmínek pro jeho uložení, tak i pro stanovení jeho délky. Nijak se rovněž nevypořádal s otázkou, zda není splněna některá z podmínek, které neumožnují uložení tohoto trestu podle ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Stejně jako v dovolání i v této ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková věta ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a zejména ve vztahu k jeho osobě nenaplňuje zákonný znak "členství v organizované skupině". Skutková věta jednání stěžovatele totiž popisuje natolik všeobecně, že neumožňuje správné a přezkoumatelné hmotněprávní posouzení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení trestním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2709/13
ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 621/15
ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil již v dovolání. S těmito námitkami se však dovolací soud adekvátním způsobem vypořádal, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu totiž vyplývá, jak se s námitkami stěžovatele, zejména ohledně uloženého trestu vyhoštění, vypořádal, přičemž jeho závěry v tomto smyslu nelze považovat za excesivní a ústavně nekonformní, a to i v kontextu judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje. Pokud jsou z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu dobře seznatelné důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou neopodstatněnost, postačí, tak jako v jiných podobných případech, na odůvodnění tohoto usnesení v podrobnostech odkázat.
9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobo Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu