Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1537/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hrdiny, zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou, sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. -140, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019 č. j. -177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2018 č. j. -155 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. prosince 2015 č. j. -81, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a družstva Bytové družstvo X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s tím, že právo na spravedlivý proces zahrnuje též princip rovnosti účastníků řízení. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatele konečně porušeno též jeho právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost vyklidit a žalobci - Bytovému družstvu X (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) - odevzdat v tomto rozsudku specifikovaný byt a rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí městského soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek městského soudu k dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. -140 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

4. Následné dovolání stěžovatele pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (za současného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Dovolání stěžovatele totiž Nejvyšší soud hodnotil jako pouhou polemiku se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, jenž odvolací soud ale plně respektoval a od něhož Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.

5. Obecné soudy, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, přitom dovodily, že nebyla-li družstvu doručena účinná smlouva o převodu družstevního podílu, nemohlo dojít ke změně v okruhu členů družstva, což znamená, že se sice bratr stěžovatele stal vlastníkem družstevního podílu, avšak nikoliv členem družstva, kterým zůstal stěžovatel. Členství stěžovatele pak zaniklo až marným uplynutím lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí o jeho vyloučení, nikoliv převodem stěžovatelova družstevního podílu. Jelikož došlo k zániku členství stěžovatele v družstvu, zanikl i jeho nájem, nemá proto právní titul k užívání bytu a je povinen jej vyklidit a řádně odevzdat vedlejšímu účastníkovi.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným právním názorem nesouhlasí. Odkazuje na podle něj toliko informační povinnost o převodu družstevního podílu podle , o obchodních korporacích, která podle něj není ovšem podmínkou vzniku členství v družstvu způsobenou převodem nebo přechodem družstevního podílu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

10. Výklad relevantních ustanovení zákona o obchodních korporacích zaujatý obecnými soudy (když právě jim výklad podústavního práva primárně náleží) je z ústavního hlediska přijatelný. Samotné ustanovení § 577 odst. 1 písm. c) zákona o obchodních korporacích výslovně předpokládá, že členství v družstvu sice vzniká převodem nebo přechodem družstevního podílu, ovšem při splnění všech ostatních podmínek stanovených zákonem o obchodních korporacích nebo stanovami. Pokud Nejvyšší soud v návaznosti na to dovodil, že další podmínkou pro členství v družstvu mimo jiné je, aby účinná smlouva o převodu podílu byla družstvu doručena v souladu s § 601 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (což jistě nelze bez dalšího ve vztahu k fungování družstva označit za nikoliv smysluplné a sám stěžovatel na tento aspekt v ústavní stížnosti dostatečně argumentačně nereaguje), pak takový výklad podle Ústavního soudu nevzbuzuje - za daných okolností tohoto případu - pochybnosti. Naopak neplyne ani ze stěžovatelem nepřímo odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu - jmenovitě z rozsudku ze dne 14. 11. 2001 sp. zn. a z usnesení ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. . Skutečnost, že smlouva o převodu družstevního podílu je samostatným právním jednáním (řečeno slovy stěžovatele právním úkonem) a že samotné rozhodnutí představenstva družstva je (bylo) jen jednou z podmínek přechodu (převodu) družstevního podílu, není s právním názorem Nejvyššího soudu zastávaným v právě posuzované věci v rozporu, ba naopak jej podporuje [ostatně v právě posuzované věci - oproti skutkovému stavu případu pod sp. zn. k tomu, že by účastník řízení pozbyl svůj podíl, ale zároveň chtěl zůstat členem družstva a nedošlo ani k tomu, že by se nabyvatel družstevního podílu stal členem družstva, i přesto, že družstvu převod podílu pro nesouhlas původního člena družstva nebyl oznámen (srov. k tomu skutkové okolnosti věci pod sp. zn. )].

11. Z výše uvedeného vyplývá, že platnou a účinnou smlouvu o převodu družstevního podílu je nutno posuzovat odděleně od samotného členství v družstvu. Převod družstevního podílu mezi stěžovatelem a jeho bratrem však bude mít bezpochyby vliv na to, komu připadne (respektive komu by měl připadnout) vypořádací podíl za účast v družstvu.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Závěr o zjevné neopodstatněnosti pak platí i pro shora citovaný kasační rozsudek Nejvyššího soudu, a to vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), srov. k tomu v podrobnostech například odst. 8 usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 10. 2017.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu