Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4054/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem, sídlem Lidická 1023/63c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2018 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2017 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , a d (dále jen " ") a písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s ústavní stížností spojil žádost o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti rozhodnutí ( ).

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným v bodě 1) zločinem týrání svěřené osoby podle , odst. 2 písm. c) a d), odst. 3 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem omezování osobní svobody podle , odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle , odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle tr. zákoníku a odsoudil ho podle § 198 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání stěžovatele nadepsaným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil, a to v bodě 1) výroku o vině, ve výrocích o trestu a náhradě škody, a nově stěžovatele ve zrušeném bodě uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku, zločinem (správně přečinem) omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil ho za tyto trestné činy a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek v bodě 2) nezměněn, podle § 198 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při čtení protokolu o výpovědi dříve utajené svědkyně M. M. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to v důsledku procesních pochybení soudů, přičemž nebyly dány ani podmínky pro utajení její totožnosti dle § 55 odst. 2 tr. řádu. Podle stěžovatele u této svědkyně nedošlo ani ke splnění podmínek pro čtení její výpovědi podle § 211 odst. 3 tr. řádu. Bod 1) výroku o vině byl přitom založen právě na této výpovědi. Podle stěžovatele tato svědkyně byla v rozhodném období zaměstnána u jiného zaměstnavatele a nemohla docházet uklízet do jeho penzionu. Jiní svědci obsah výpovědi svědkyně M. M. nepotvrzovali, naopak uváděli, že stěžovatel se o údajně týraného syna řádně staral a upřednostňoval ho před svou dcerou. Podle stěžovatele bylo nezákonně provedeno ohledání místa činu, což vrchní soud uznal, přesto tyto údaje o teplotě a vlhkosti na místě činu ponechal ve skutkové větě a nepřistoupil ani v souvislosti s tímto zjištěným pochybením k uložení nižšího trestu odnětí svobody.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle a násl. y, a to ve vztahu k výchozímu y.

9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; ústavněprávní relevance se nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

12. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004

sp. zn.

(N 172/35 SbNU 315)].

14. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal tím, že předseda senátu krajského soudu dřívější výpověď svědkyně M. M. z přípravného řízení přečetl podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, ačkoliv nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů pro čtení dřívější výpovědi této svědkyně, když její výslech nebyl proveden způsobem, odpovídajícím úpravě obsažené v § 55 odst. 2 tr. řádu.

15. Není důvod oponovat, natožpak z ústavněprávních pozic, argumentaci vrchního soudu, že předseda senátu krajského soudu, aniž by postupoval striktně podle § 55 odst. 2 věty páté tr. řádu, přesto odtajnil totožnost svědkyně M. M. již na počátku jejího výslechu, přičemž poté, co bez oprávnění odepřela vypovídat, přečetl její výpověď z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Vrchní soud přesvědčivě konstatoval, že obhájce stěžovatele měl možnost se dřívějšího výslechu svědkyně zúčastnit a klást vyslýchané otázky, což také učinil (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 5. 2016 ve věci Poletan a Azirovik v. Bývalá jugoslávská republika Makedonie, stížnosti č. 26711/07, 32786/10 a 34278/10, § 81). Po zveřejnění pravých údajů svědkyně u hlavního líčení dne 29. 8. 2017 krajský soud stěžovateli umožnil prověřit věrohodnost svědka a ten se sám i prostřednictvím svého obhájce k této otázce opakovaně vyjadřoval. Není tudíž zřejmé, v jakém směru mělo stěžovatelem tvrzené nedodržení podmínek postupu podle § 55 odst. 2 tr. řádu a následné přečtení výpovědi svědkyně z pohledu materiální stránky negativní dopad na výkon obhajoby a na spravedlivý proces jako takový. Stěžovatel navíc přeceňuje význam výpovědi jmenované svědkyně pro výsledek řízení, neboť nešlo o jediný a izolovaný usvědčující důkaz, nýbrž o součást celého řetězce přímých i nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu vyvracejí obhajobu a ze kterých je podle závěrů soudů možné bez sebemenších pochybností dovodit vinu stěžovatele (srov. níže).

16. Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud sice uznal, že ohledání místa činu bylo provedeno v rozporu s úpravou obsaženou v trestním řádu, avšak nevyvodil odtud jemu příznivé důsledky. Vrchní soud konstatoval, že ohledáním místa činu nelze nahradit domovní prohlídku, avšak tímto úkonem ze dne 26. 5. 2016, u něhož byl přítomen obhájce stěžovatele a oponenturu neuplatnil, byly potvrzeny skutečnosti zjištěné již při procesně regulérní domovní prohlídce ze dne 13. 5. 2016. V souvislosti s předmětnou domovní prohlídkou byl sepsán protokol a došlo k vyhotovení fotodokumentace i náčrtů, přičemž na výsledky domovní prohlídky podle závěrů soudů navazují též zjištění učiněná z dalších dostupných důkazních prostředků. Soudy zachovaly rozumný a ústavněprávně udržitelný pohled na respektování trestním řádem konkretizovaných pravidel spravedlivého procesu, který je třeba upřednostnit před ryze formálním pohledem na tato pravidla bez přihlédnutí k dané věci a jejímu celkovému průběhu.

17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

(N 63/22 SbNU 65)].

18. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou y neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn.

(N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v y, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

19. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

20. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit výtkami, že soudy opomenuly či nedocenily výpovědi svědčící v jeho prospěch. Krajský soud nicméně předestřel podrobnou skutkovou argumentaci zejména na str. 16 až 25 svého rozsudku a vrchní soud ji dále rozšířil; soudy nepřehlédly ani to, že inkriminovaná jednání stěžovatele dosahovala rozdílné intenzity (srov. bod 42. rozsudku vrchního soudu), avšak dovodily, že znaky trestných činů uvedených pod bodem 1) výroku o vině rozsudku krajského soudu byly naplněny ve vztahu k oběma poškozeným. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu.

21. Vrchní soud se nezpronevěřil ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování, které v akceptovatelném rozsahu doplnil, a jejich pečlivého zvážení dospěl k věcně udržitelným závěrům; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014

sp. zn.

(N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013

sp. zn.

(N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011

sp. zn.

(N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010

sp. zn.

(N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010

sp. zn.

(N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009

sp. zn.

(N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998

sp. zn.

(N 64/11 SbNU 125) a další].

22. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.

23. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.

24. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.

25. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

26. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.

27. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

28. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Akcesorický návrh na přednostní projednání věci sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu