Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2914/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Zahálky, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. -283, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016 č. j. -208 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. března 2014 č. j. -60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Ing. Lenky Zahálkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména d, jakož i jeho právo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. , který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou doručenou obvodnímu soudu dne 26. 10. 2013 se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal vrácení částky 1 175 000 Kč, kterou jí měl půjčit na základě smlouvy ze dne 1. 2. 2008. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2014 č. j. -60 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že nedošlo k zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů takovým způsobem, aby toto případně umožnilo uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky jako manželi za trvání manželství účastníků.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 č. j. -208 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že konstrukce institutu společného jmění manželů podle a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " "), vylučovala možnost půjčky jednoho z manželů do společného jmění, neboť nelze naplnit její pojmové znaky. V posuzované věci přitom mělo dojít k tvrzenému uzavření půjčky za trvání manželství účastníků i za trvání jejich společného jmění, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by byla v mezidobí uzavřena dohoda o zúžení jejich společného jmění, když smlouvou o narovnání ze dne 12. 12. 2008 pouze deklarovali, že takovou dohodu formou notářského zápisu, jak vyžadoval , v souvislosti s koupí bytu vedlejší účastnicí uzavřou. Městský soud dovodil, že bez ohledu na to, zda tento byt vlastnicky připsaný výlučně vedlejší účastnici byl součástí společného jmění účastníků či nikoliv, platí, že vypořádání prostředků, vnesených do společného jmění účastníků, se stěžovatel mohl domáhat jen v rámci vypořádání společného jmění manželů do tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. -283 jako nepřípustné odmítnuto s odůvodněním, že argumentace stěžovatele se zakládá na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním městského soudu, a proto jí nelze přiznat relevanci z hlediska přípustnosti dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že z jeho podání učiněných v průběhu řízení vyplývalo, že mezi ním a vedlejší účastnicí došlo k zúžení společného jmění manželů formou notářského zápisu, soudy však tuto skutečnost při svém rozhodování nezohlednily, ani nepoučily stěžovatele o povinnosti důkazně takové tvrzení doložit. Soudy v napadených rozhodnutích dle stěžovatele ani neodůvodnily, proč nevycházely ze shodného tvrzení účastníků ohledně této skutečnosti. V důsledku tohoto vadného procesního postupu byly finanční prostředky získané stěžovatelem před uzavřením manželství a použité vedlejší účastnicí za trvání manželství po zúžení společného jmění manželů notářským zápisem ze dne 12. 12. 2008 zahrnuty do společného jmění účastníků.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.

9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soudy nevzaly při svém rozhodování v potaz shodné tvrzení účastníků, že mezi nimi došlo k zúžení společného jmění manželů formou notářského zápisu ze dne 12. 12. 2008. Tato skutečnost však z obsahu vyžádaného spisu nevyplývá.

10. Stěžovatel v žalobě ze dne 6. 12. 2012 uvedl, že zapůjčil vedlejší účastnici finanční prostředky ze svého výlučného majetku nenáležejícího do společného jmění manželů, blíže však toto nekonkretizoval, ani nedoložil. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření k žalobě ze dne 3. 5. 2013 bránila jednak tím, že podpis na smlouvě o půjčce není její, že ji nikdy nepodepsala, a jednak tím, že v době, kdy k půjčce mělo dojít, majetek účastníků podléhal režimu , a že stěžovatel své tvrzení, že šlo o finanční prostředky náležející do jeho výlučného majetku, nijak neprokazuje. Ve své replice ze dne 31. 10. 2013 stěžovatel uvádí, že dne 12. 12. 2008 došlo k zúžení společného jmění manželů, neboť vedlejší účastnice chtěla zakoupit byt do svého výlučného vlastnictví. Při jednání před obvodním soudem dne 22. 1. 2014 byli účastníci soudem poučeni, že je nutné posoudit otázku, zda nejde v zásadě o vypořádání společného jmění manželů, a to s ohledem na časové souvislosti. K doplnění stěžovatele, že vedlejší účastnice zakoupila byt z jeho výlučných prostředků, soud stěžovatele poučil, že toto tvrzení je nutné z jeho strany prokázat, v opačném případě to může vliv na výsledek sporu. Za účelem poskytnutí lhůty oběma stranám k doplnění skutkových tvrzení a navržení příslušných důkazů k jejich prokázání, a dále k jejich provedení, bylo jednání odročeno na 24. 3. 2014. V podání ze dne 8. 2. 2014 stěžovatel trval na tom, že poskytl vedlejší účastnici finanční prostředky ze svého výlučného vlastnictví, dále uvedl, že manželství bylo rozvedeno 1. 10. 2012, tedy až čtyři roky po uskutečnění půjčky, za trvání manželství přitom téměř žádné společné jmění manželů nevzniklo a bylo vypořádáno již v roce 2012. K důkazu stěžovatel navrhl výslech paní M. Zahálkové a paní J. Šmerdové. Vedlejší účastnice ve svém podání ze dne 19. 2. 2014 setrvávala na stanovisku, že za situace, kdy společné jmění manželů nebylo zúženo, nemohlo jít o půjčku. K důkazu vedlejší účastnice navrhovala výpověď svého bratra JUDr. Ing. V. Šemory, PhD., LL. M., se kterým své právní záležitosti konzultovala, dále výpověď svého partnera J. Hodka a listinné důkazy - Žádost o převod cenných papírů ze dne 12. 12. 2008 a jednorázový platební příkaz na částku 1 000 000 Kč z téhož dne, a další cenné papíry, ze kterých má být prokázáno, že částky poskytované stěžovatelem nepředstavovaly půjčku, nýbrž šlo o výměnu finančních prostředků mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, když hodnota cenných papírů převáděných vedlejší účastnicí na stěžovatele korespondovala s částkou, poukazovanou tentýž den stěžovatelem vedlejší účastnici. Při jednání před obvodním soudem dne 24. 3. 2014 byli účastníci soudem poučeni, že na základě dosavadního průběhu řízení je nutno dospět k závěru, že půjčka mezi manžely možná není. Soud vyzval ke stanovisku stěžovatele, který sdělil, že byl informován právním zástupcem jiným způsobem, a že na svém návrhu trvá. Vedlejší účastnice navrhovala důkaz znaleckým posudkem ohledně pravosti jejího podpisu na smlouvě o půjčce, stěžovatel za situace, byla-li by žaloba zamítnuta z důvodu, že půjčka mezi manžely možná není, takový důkaz považoval za nadbytečný. Soud vyslechl svědkyni J. Šmerdovou, která byla přítomna diskuzi účastníků o jejich finančních záležitostech, nikoli však uzavření smlouvy o půjčce. Svědkyně M. Zahálková se k jednání nedostavila, ostatní návrhy na doplnění dokazování soud zamítl a účastníkům dal poučení podle a 118b , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

11. Z výše uvedeného je zřejmé, že obvodní soud účastníky poučil o tom, že půjčka mezi manžely možná není, že je nutno posoudit otázku existence společného jmění manželů, přičemž je na účastnících, aby svá tvrzení o vypořádání mezi nimi důkazně doložili. Neučinil-li tak stěžovatel, a obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že účastníci nezúžili rozsah společného jmění manželů způsobem stanoveným v , nelze v takovém postupu soudu spatřovat pochybení, které by mělo vést k zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu.

12. Podle a 2 totiž platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud přitom rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud sice může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, avšak neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

13. O povinnosti stěžovatele předložit důkazy k prokázání svých tvrzení soud stěžovatele opakovaně poučil. Soud takto splnil svou povinnost uloženou mu v , není však povinen sám obstarávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze sporných stran. Je to především účastník, kdo nese procesní odpovědnost za výsledek sporu, a této odpovědnosti se nemůže zbavovat odkazem na citované poučovací ustanovení. Neoznačí-li proto potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení, nese následky toho, že soud v souladu s ustanovením větou druhou vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě důkazů, které byly účastníky navrženy a soudem provedeny.

14. V posuzované věci přitom nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že závěr o zúžení společného jmění manželů vyplýval ze shodného tvrzení účastníků. Jak již bylo shora řečeno, vedlejší účastnice takové tvrzení stěžovatele od počátku odmítala. Poukazuje-li stěžovatel na svůj dopis vedlejší účastnici, který vedlejší účastnice cituje ve vyjádření k žalobě, v něm stěžovatel uvádí, že "došlo k notářskému rozdělení SJM..." Jde jen o tvrzení stěžovatele v dopisu, nikoli o shodná tvrzení účastníků, jak je má na mysli Ústavní soud dodává, že daná věc je o to komplikovanější, že účastníci uzavřeli dne 12. 12. 2008 kromě stěžovatelem až teprve Nejvyššímu soudu předloženého notářského zápisu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů sepsaného JUDr. Jiřím Svobodou, notářem v Praze, také Dohodu o narovnání vzájemných sporných práv sepsanou JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, tato se však vztahovala pouze k nemovitostem specifikovaným v čl. II. dohody a řešila navazující vztahy mezi účastníky. Hovořil-li tedy stěžovatel o notářském zápisu o zúžení společného jmění manželů, aniž by jej předložil, obvodní soud i městský soud konstatovaly, že dohodě o narovnání nelze přiznat účinky, jaké by mělo uzavření dohody formou notářského zápisu podle . Ke skutečnosti, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, však došlo v důsledku procesního postupu stěžovatele, který byl o takových možných následcích svého postupu soudem poučen.

15. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci soudy postupovaly v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli či extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu, který argumentaci stěžovatele zakládající se na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu (zejména co do existence notářského zápisu o zúžení společného jmění účastníků, který stěžovatel doložil až v příloze k dovolání) nepřiznal relevanci z hlediska přípustnosti dovolání. Podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Jde totiž o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ke skutkovému stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, proto skutečnosti, které nastaly poté, či důkazy nepoužité před rozhodnutím odvolacího soudu zde nemají místo. Jestliže tedy Nejvyšší soud použil způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu