Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1035/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Spielera, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2019 č. j. -176, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle y.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení o náhradu škody usnesením ze dne 7. 3. 2019 č. j. -176 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 2. 2019 č. j. -162 pouze tak, že výše soudního poplatku za odvolání, kterou je stěžovatel (žalobce) povinen zaplatit, činí 4 617 Kč (oproti částce 2 000 Kč stanovené obvodním soudem). Povinnost stěžovatele k placení soudního poplatku vznikla na základě ve spojení s , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), v důsledku toho, že vedlejší účastnice řízení (žalovaná), která je od placení soudního poplatku osvobozena [ ve spojení s zákona o soudních poplatcích], byla se svým odvoláním proti původně vyhovujícímu rozsudku, zcela úspěšná, přičemž stěžovatel od placení soudních poplatků osvobozen nebyl. Ke změně v otázce poplatkové povinnosti došlo v souvislosti s novelou provedenou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen " "), kdy byla zrušena věcná výjimka osvobození od poplatkové povinnosti v řízeních o náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Městský soud k námitkám stěžovatele ohledně neústavnosti této úpravy odkázal na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019

sp. zn.

(všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Městský soud uzavřel, že povinnost hradit soudní poplatek v uvedené výši pak vyplývá z položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s městským soudem uloženou povinností hradit soudní poplatek za vedlejší účastnici řízení. Vyslovuje přesvědčení, že zrušení výjimky stanovující osvobození z povinnosti hrazení soudního poplatku za žaloby podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, které bylo provedeno , je protiústavní. Nová úprava je podle stěžovatele v rozporu s tradicí úpravy náhrady škody způsobené vadným výkonem veřejné moci. Vyměřováním soudního poplatku za vykonávání základního práva na náhradu škody ( y) je bráněno slabší straně v přístupu k soudu. Poškození jsou tak trestáni za uplatňování nároků vůči státu. Dále poukazuje na nelogičnost nastavení výpočtu soudních poplatků, když v nyní posuzované věci je za odvolání vybírána několikanásobně vyšší částka, než za žalobu samotnou. Rovněž uvádí, že soudní poplatek je diskriminační a zakládá nerovnost mezi účastníky řízení o náhradu škody, když stát je osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek, a to ve všech fázích soudního řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu (a potažmo i obvodního soudu), jímž mu byla uložena povinnost hradit za úspěšnou vedlejší účastnici řízení poplatek z jejího odvolání. Ústavní soud nejprve pokládá za potřebné konstatovat, že náhradu nákladů řízení, kam spadá i rozhodování o soudních poplatcích, ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opětovně zdůraznit, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení (či stanovení poplatkové povinnosti) ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007

sp. zn.

(N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

7. Nelze rovněž přehlédnout, že ústavní stížnost se týká rozhodnutí o stanovení poplatkové povinnosti ve výši, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (nepřesahuje hranici 10 000 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002

sp. zn.

, usnesení ze dne 30. 8. 2001

sp. zn.

, usnesení ze dne 4. 4. 2007

sp. zn.

, nález ze dne 25. 7. 2012

sp. zn.

(N 132/66 SbNU 61) aj.] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

8. Stěžovatel není v zásadě spokojen s platnou a účinnou právní úpravou a je přesvědčen, že existuje-li základní právo zakotvené v y, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci (soudu) či nesprávným úředním postupem, je souběžně zaručeno právo na bezplatné uplatnění takového nároku, tím spíše, že předchozí právní úprava taková byla. Měl-li by však ústavodárce v úmyslu zaručit "bezplatnou pomoc", vtělil by takovou záruku do y, jak učinil například v - nicméně ani zde není bezplatná zdravotní péče poskytnuta bezvýhradně, ale jen za stanovených podmínek.

9. v čl. V. bodu 6. zrušil zákona o soudních poplatcích, což mělo za následek, že řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, dosud osvobozené od placení soudního poplatku, je nově zpoplatněno. Městský soud proto nepochybil, uložil-li stěžovateli povinnost k zaplacení soudního poplatku za úspěšné odvolání vedlejší účastnice řízení. Napadené rozhodnutí nelze považovat za protiústavní, neboť se opíralo o zákon, podle kterého po 30. 9. 2017 stěžovateli již žádná výjimka pro osvobození od placení soudního poplatku v daném typu řízení nesvědčila. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí městského soudu i v něm citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (zejména

sp. zn.

).

10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu