Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3599/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Jany Škvarčekové, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018 č. j. -127, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2017 č. j. -105 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. dubna 2017 č. j. -77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Sportovní společnost Sokolov, s. r. o., sídlem Boženy Němcové 1780, Sokolov, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Okresní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, tak že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 58 853 Kč s úrokem z prodlení. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce náhrady škody, která jí měla vzniknout vrácením příspěvku poskytnutého Úřadem práce pro neplnění dohody o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku, přičemž stěžovatelka byla osobou odpovědnou za její dodržování. Stěžovatelka byla podle okresního soudu odpovědná za včasnou výplatu mzdy a odvod povinných plateb za zaměstnance. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka včas neodváděla pojistné na sociální pojištění, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a zdravotní pojištění zaměstnance a opožděně vyplácela mzdu zaměstnanci, jakožto zaměstnankyně vedlejší účastnice porušovala své pracovní povinnosti z nedbalosti, v důsledku čehož byla výše uvedená smlouva porušena a vedlejší účastnici vznikla škoda.

4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že pokud stěžovatelka namítá, že prostředky nemohla odvádět, neboť na účtu vedlejší účastnice nebyly žádné peníze, a také nemohla rozhodovat o tom, které platby budou provedeny, nelze s ní souhlasit. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka si byla vědoma toho, jaké platby má provést a v případě nedostatku peněz na účtu měla tuto situaci řešit se svými nadřízenými, což neučinila. Proto krajský soud konstatoval, že stěžovatelka své pracovní povinnosti řádně neplnila a v příčinné souvislosti s tím pak vznikla vedlejší účastnici škoda.

5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění uvedl, že v dovolání byla nastolena právní otázka zavinění jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, jež představuje psychický vztah jednajícího (zaměstnance) ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jakožto následku takového jednání. Podle názoru Nejvyššího soudu však stěžovatelka zakládá svou argumentaci stran splnění předpokladů přípustnosti dovolání na argumentaci vztahující se k problematice pracovněprávních jednání a výkladu projevu vůle, která však otázku zavinění neřeší. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání, neboť z ní není patrno, které z hledisek vyjmenovaných v má stěžovatelka za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění těchto předpokladů spatřuje. Nejvyšší soud dále uvádí, že námitka stěžovatelky, že v řízení nebylo prokázáno její zavinění, kterou zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, kterou uplatnila jiný dovolací důvod než je uvedený v ustanovení , není způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení Podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání nezakládá ani námitka směřující k nesprávnosti závěru krajského soudu o vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vzniklou škodou, protože odvolací soud nepochybil, neboť posuzoval právně významné skutečnosti z hlediska nároku na náhradu škody způsobené porušením pracovních povinností, které stěžovatelka byla povinna plnit jako zaměstnankyně zařazená na pozici ekonomické pracovnice. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů porušují její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení základních principů obsažených v ustanovení d (dále jen " "). Dále namítá nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením y a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Stěžovatelka je dále přesvědčena, že obecné soudy porušily zákaz diskriminace plynoucí z ustanovení čl. 14 Úmluvy a porušily práva stěžovatelky vlastnit majetek, jak je zaručeno čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

7. Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu není dostatečně odůvodněno a jedná se tedy o tzv. překvapivé rozhodnutí. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy neprokázala, že by stěžovatelka měla úmysl příslušné odvody a mzdy neodvést, či splnění této povinnosti zanedbala. Proto je přesvědčena, že jí nebylo prokázáno zavinění. V tomto se odvolává na předchozí judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález

sp. zn.

ze dne 10. 8. 2017 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz), nález

sp. zn.

ze dne 17. 5. 2016 (N 87/81 SbNU 449), nález

sp. zn.

ze dne 23. 6. 2015 (N 119/77 SbNU 739) a nález

sp. zn.

ze dne 19. 12. 2017.

8. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na rovnost v právech (včetně porušení zákazu diskriminace). Podle jejího názoru obecné soudy neakceptovaly její argumenty, neboť byla slabší stranou sporu. Dále stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna a nejsou srozumitelná, přičemž vůbec nereagují na její argumenty.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť zjistil, že nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Otázku přípustnosti dovolání Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení , není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení y.

11. Z ustanovení také plyne, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a není přípustné ani podle ustanovení , je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V těchto případech je však Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli.

13. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná; námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu s tím, že rozhodnutí není dostatečně odůvodněné a jedná se o tzv. překvapivé rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele. Z plyne, že je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení ve spojení s ustanovením vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 3. 2019).

15. Usnesení Nejvyššího soudu je logicky i právně konzistentní a stěžovatelce nelze přisvědčit, že by bylo nesrozumitelné či bylo založeno na svévoli, či z jiného důvodu působilo překvapivě. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitkám stěžovatelky, protože vytýkané vady nejsou v usnesení patrné. Jiné výtky k usnesení Nejvyššího soudu nejsou v ústavní stížnosti uvedeny. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

16. Ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Ústavní soud dospěl k závěru, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

17. Proto je nezbytné i v tomto případě ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu .

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle , zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu