Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 517/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti Viktora Chornouse, zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. -373, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. -309, a Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. -231, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Jiřího Maňáka a Jiřiny Maňákové, jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovateli bylo v řízení o žalobě vedlejších účastníků na ochranu osobnosti napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") uloženo upustit od neoprávněného pořizování snímků a záznamů vedlejších účastníků (výrok I), zaslat jim písemnou omluvu (výrok II) a nahradit náklady řízení (výrok III). Nalézací soud vzal za prokázané, že stěžovatel a vedlejší účastníci jsou sousedé, mezi kterými panují napjaté vztahy, doprovázené soudními spory o zřízení věcného břemene práva cesty a různými stížnostními podněty adresovanými orgánům státní správy. "Nevyžádaná aktivita" na straně stěžovatele byla podle nalézacího soudu v řízení prokázána, a proto žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil a uložil stěžovateli nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele z toho důvodu, že nenaplňuje předpoklady vymezené v a přiznal vedlejším účastníkům náhradu nákladů dovolacího řízení.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu téhož zákona.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z toho důvodu, že nenaplňuje předpoklady vymezené v Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y. Výkladem zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně nevyčerpal opravné prostředky.

Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda dovolací soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná; námitky vznášené vůči postupu těchto soudů Ústavní soud dále nezkoumá a soustředí se pouze na námitky proti rozhodnutí soudu dovolacího.

Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel s odůvodněním, že jeho podání dovolací soud odmítl mechanicky a nepřihlížel k případu stěžovatele individuálně v kontextu celého soudního řízení. Nejvyšší soud si svou rozhodovací praxí, v níž předkládá obecný návod, jak má dovolání vypadat, aby se jím mohl zabývat, podle stěžovatele usnadňuje práci, což mu nepřísluší - jeho postup představuje porušení y.

K tomu Ústavní soud uvádí, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve spojení s vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. ).

Nejvyšší soud podání stěžovatele zhodnotil jako relativně obsáhlé, neobsahující však náležitosti podle , neboť stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní právní otázku ani žádné rozhodnutí, od kterého se měl odvolací soud v posuzované věci odchýlit. Z dovolání stěžovatele je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že nesouhlasí s pro něj nepříznivým rozhodnutím obou soudů a jeho námitky směřují především proti skutkovým zjištěním; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání založit nemůže.

Ústavní soud přezkoumal dovolání a právní hodnocení Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí je logicky odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající obsahu dovolání stěžovatele. I pro řízení o ústavní stížnosti platí, že samotný nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení nemůže založit opodstatněnost jeho podání k Ústavnímu soudu; právo na soudní ochranu podle y neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího, jak správně uvedl v napadeném usnesení i Nejvyšší soud. Ústavní stížnosti je proto v části směřující proti usnesení dovolacího soudu zjevně neopodstatněná.

V citovaném stanovisku sp. zn. byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . S odkazem na tento závěr je třeba ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu .

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle , zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 3. 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu