Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1220/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného Mgr. Petrem Čechlovským, advokátem se sídlem Brno, Purkyňova 102a, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2018, č. j. -132, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "). Stěžovatel má zejména za to, že během trestního řízení v Německu docházelo k průtahům a byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto, že podle , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se na území České republiky uznává rozsudek Obvodního soudu v Pirně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 1 Ls 148 Js 67286/00, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 10 Ns 148 Js 67286/00 a ve spojení s navazujícím rozhodnutím Obvodního soudu v Pirně ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. BwR 22 Ls 148 Js 67286/00, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výdělečného ilegálního převádění cizinců přes hranice podle cizineckého zákona Spolkové republiky Německo. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce devíti měsíců, který se vykoná ve věznici s ostrahou. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením zamítnuto.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Jak oba soudy již ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily, uznání a výkon rozhodnutí v trestních věcech je založen mimo jiné na tom, že rozhodnutí cizozemského orgánu se přezkoumává jen z určitých hledisek; dodržení zásad spravedlivého procesu se pak v řízení, v němž bylo vydáno cizozemské rozhodnutí ve smyslu zákona, zjišťuje nepřímo (srov. zejména § 5, § 120, § 121 a § 298 a násl. zákona) s tím, že tento proces je vícestupňový a je rozdělen mezi ministerstvo spravedlnosti a příslušný soud (soudy). Cizozemská rozhodnutí, o jejichž uznání a výkon se v dané věci jedná, přitom ani podle Ústavního soudu nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, jak jej má na mysli zmiňovaný § 5 zákona.

6. Pokud jde o stěžovatelem namítané průtahy v řízení před cizozemskými soudy, pak bez ohledu na to, že tyto nemohou být bez dalšího kritériem pro (ne)uznání cizozemského rozhodnutí, sluší se dodat, že stěžovatele se na území Spolkové republiky Německo podařilo zajistit až dne 2. 5. 2008 (pro skutek spáchaný v roce 2000), když dne 13. 5. 2008 byl stěžovatel z vyšetřovací vazby propuštěn. Rozhodnutí trestních cizozemských soudů (nalézacího a odvolacího), jež byly posléze uznány a vykonány, jsou pak z roku 2009, 2014, 2015. Soudy se přitom v ústavní stížností napadených rozhodnutích zabývaly otázkou, jaké okolnosti vedly k tomu, že řízení trvalo v tomto časovém rozmezí. Stěžovatel na tuto argumentaci obecných soudů v ústavní stížnosti reaguje mj. tak, že se záměrně neskrýval. Neuvádí ovšem například, že by soud na změnu svých kontaktních údajů upozornil, ač věděl, že řízení v jeho věci stále probíhá. Stěžovatel dále ani netvrdí, že by v rámci trestního řízení jeho eventuálně nepřiměřenou délku jakkoliv namítal. Naopak, jak je dále uvedeno, zasedání před odvolacím soudem se bez včasné omluvy nezúčastnil. Za této situace se ovšem Ústavní soud domnívá - jak již naznačeno - že ani případný aspekt délky původního řízení neznamená porušení stěžovatelových práv do té míry, aby to bránilo uznání a výkonu rozhodnutí cizozemského soudu.

7. Dále nelze přehlížet, že stěžovatel měl po celou dobu řízení k dispozici obhájce i tlumočníka. Měl tedy vytvořeny podmínky pro to, aby v trestním řízení jemu uloženému trestu porozuměl. I kdyby však Ústavní soud přistoupil na tvrzení stěžovatele, že mu nebylo zřejmé, zda částka 300 EUR představuje peněžitý trest či podmínku pro podmíněné odložení výkonu trestu odnětí svobody, pak Ústavní soud nepřehlédl, že německý odvolací soud i přes absenci včasné omluvy z účasti na zasedání soudu (stěžovatel svoji omluvu soudu odeslal zjevně opožděně), dal stěžovateli písemně a v českém jazyce najevo, že by přistoupil na dodatečné zaplacení uvedené částky do termínu, jenž sám stěžovatel při komunikaci se soudem zmiňoval. Tento však nebyl ze strany stěžovatele dodržen. Je tak zřejmé, že na to, že stěžovatel musel vykonat část trestu odnětí svobody, neměly přímý vliv ani stěžovatelem tvrzené chyby v doručování (vrchní soud přitom v odst. 26 ústavní stížností napadeného usnesení vysvětlil, jak dospěl k délce nepodmíněného trestu odnětí svobody, jenž stěžovatel musel vykonat).

8. Stěžovatel byl nadto přítomen jak vyhlášení rozsudku, tak i navazujícího rozhodnutí prvostupňového soudu a posléze udržoval kontakt i se soudem odvolacím. O průběhu řízení byl tedy informován. Stěžovatel přesto žádnou konkrétní argumentaci k trestné činnosti jemu kladené za vinu, kterou by například v souvislosti s udávaným procesním pochybením soudu nemohl jakkoliv na svoji obranu uplatnit, v ústavní stížnosti neuplatňuje. Neobjasňuje také, zda proti případnému - údajně nesprávnému zápočtu výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti již částečně uhrazenému obnosu do částky 300 EUR - podal v rámci německého právního řádu opravný prostředek [srov. k tomu odst. 17 ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu].

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu