Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1245/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. -30, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 9. 2018, č. j. -327, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 6. 2018, č. j. -299, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), práva na presumpci neviny podle y a zákazu opakovaného trestání za stejné jednání podle y.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným dvěma pokusy přečinů podvodu podle ustanovení , , odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ) a za to byl odsouzen podle ustanovení , k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle ustanovení , podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.

3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením jako nedůvodné podle ustanovení § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.

6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho shora uváděná základní práva. Protiústavnost spatřuje zejména v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, jímž by byla znovu posouzena "finanční gramotnost, intelekt, sociální schopnosti a zkušenosti" poškozeného P. N. Stěžovatel zpochybňuje, že by snad zneužil nižší gramotnosti či schopnosti poškozeného, přičemž poukazuje na nové důkazy, které dle jeho názoru svědčí o tom, že poškozený "není nižšího intelektu". Uvádí, že "soud sám je povinen provést výslech [znalce], pokud jsou určité nové skutečnosti, které v době vypracování posudku známy nebyly a pokud jsou tedy pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku. Tyto pochybnosti tady nepochybně nastaly, protože znalecký posudek psychiatra byl vypracován v počátečním stádiu řízení, kdy nebyly k dispozici důkazy, které byly získány až ve fázi pozdější. Jde zejména o to, že vyšlo najevo, že poškozený vystupoval jako jednatel v mnoha společnostech." Stěžovatel dále bez bližšího vysvětlení uvádí, že došlo k porušení práva na presumpci neviny a zásady ne bis in idem.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidlu "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud však v nyní projednávaném případě neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu.

9. Ústavní soud dále uvádí, že ve vztahu k pravidlu in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny, jehož se stěžovatel (poměrně vágně) dovolává, je vyžadováno, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález

sp. zn.

ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

10. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele.

11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly (srov. s. 5 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.

12. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již dovolací soud dospěl k závěru, že v nyní projednávaném případě nebyl dán důvod k přezkoumávání dokazování provedeného okresním a krajským soudem, neboť zde neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud uvedl (srov. s. 4 usnesení Nejvyššího soudu), že "soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená především výpověďmi poškozeného P. N., svědků P. B., B. Š., J. P. a znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví, psychiatrie znalce MUDr. Alexandra Štorka a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalkyně PhDr. Ivy Košťálové." Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že v průběhu dokazování před soudem prvního stupně nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby (srov. s. 2 a 4 usnesení krajského soudu), neboť "okresní soud vykonal řadu důkazů [tj. znalecké posudky, výpovědi svědků a listinné důkazy - srov. s. 10 rozsudku okresního soudu] nutných pro zjištění skutkového stavu věci [...] skutkové závěry okresní soudu [kromě jiného tedy i závěr, že poškozený je osobou negramotnou s nízkým intelektem a sociálními schopnostmi] tak mají oporu v provedeném dokazování." Na těchto závěrech obecných soudů nehodlá zdejší soud s přihlédnutím ke shora zmiňované zásadě minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci cokoliv zpochybňovat. Krajský soud se též zabýval námitkou provedení revizního znaleckého posudku, přičemž vysvětlil, proč ji považuje za neodůvodněnou (srov. s. 4 usnesení krajského soudu); obdobně se k této otázce vyjádřil okresní soud (srov. s. 8 rozsudku okresního soudu).

13. Co se týká toliko povrchně tvrzeného porušení zákazu dvojího přičítání, Ústavní soud odkazuje na napadená rozhodnutí (srov. s. 3 usnesení Nejvyššího soudu, resp. s. 2-3 usnesení krajského soudu), neboť je toho názoru, že opakovat, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, by bylo nadbytečné.

14. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu