Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
106714.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 339/18
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Č., zastoupené JUDr. Ladou Štarhovou, advokátkou se sídlem Řípská 1181/18a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, č.j. 52 T 1/2016 -3925, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 6 To 104/2016 , a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, č.j. 3 Tdo 980/2017 -98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, č.j. 52 T 1/2016 -3925, byla stěžovatelka a další obžalovaný uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 , odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku . Stěžovatelka byla odsouzena podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále byla podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Postupem podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 1, odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Stěžovatelka i další obžalovaný byli současně podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byla spatřována část pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 , odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a poškození byli se svými nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Odvolání stěžovatelky a dalšího obžalovaného bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 6 To 104/2016 .
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, č.j. 3 Tdo 980/2017 -98, bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto dovolání stěžovatelky a dalšího obžalovaného.
II.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že došlo k porušení čl. 95 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") a že byla porušena její základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, jakož i dle čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Právní posouzení skutku je dle stěžovatelky v extrémním rozporu se skutkovým stavem, který byl dle jejího názoru navíc zjištěn nedostatečně. Stěžovatelka namítá, že nebyla prokázána objektivní stránka a subjektivní stránka trestného činu, úmysl soud toliko dovodil a výši škody stanovil bez náležitých ekonomických zjištění na základě vlastního uvážení. V této souvislosti poukazuje na existenci tzv. opomenutého důkazu, znaleckého posudku z oboru ekonomika, který by nepochybně svědčil v její prospěch, soudy jej však nenechaly vypracovat, ale spokojily se toliko s odborným vyjádřením, které navíc do značné míry zpochybnily, nijak se nepokusily odstranit nedostatky, které v něm spatřovaly, a nahradily jej vlastními rozporuplnými úvahami. Bez znaleckého dokazování tak obecné soudy posoudily takové skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, na základě nichž následně dospěly k závěru o vině stěžovatelky, čímž podle ní zatížily řízení vadou. Soudům stěžovatelka vytýká také to, že se náležitě nevypořádaly s její obhajobou a napadená rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelná.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústav y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 166/95
ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2709/13
ze dne 7. 3. 2014]. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 621/15
ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
IV.
10. Nedostatky, které by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byly způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí, stěžovatelka v ústavní stížnosti neoznačuje, když v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnila v rámci své obhajoby před Krajským soudem v Brně a postupně také v dalších fázích řízení. S těmito námitkami se již však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatelka nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti.
11. V obecné rovině stěžovatelka brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jejímu přesvědčení ale z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatelky, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
12. Vzhledem k velmi obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovaně rekapitulovat. Postačí konstatovat, že Krajský soud v Brně podrobně rozvedl, jaká byla ekonomická situace společnosti FERROTON, spol. s.r.o., v roce 2012 a v roce 2013, vylíčil, jakým způsobem byly získávány finanční prostředky na další chod společnosti, popsal podvodné inkasování peněžního plnění od společnosti ČSOB Factoring, a.s., za postoupení fiktivních pohledávek, a vysvětlil, proč je z provedeného dokazování jednoznačně patrné, že stěžovatelka, jakožto jednatelka a jediný společník společnosti FERROTON, spol. s.r.o., si od určitého momentu (jehož bližšímu stanovení se taktéž pečlivě věnoval) musela být vědoma neustále se zhoršující finanční situace společnosti a toho, že společnost nebude mít dostatek finančních prostředků na úhradu svých dalších závazků, což poškozeným subjektům zatajila, dále se dopouštěla majetkových dispozic popsaných ve výroku rozsudku, přičemž závazky vyplývající z půjček a úvěrů a závazky za odebrané zboží ve stanovených termínech neuhradila a způsobila tak škodu velkého rozsahu.
13. Stěžejní námitku pak představuje tvrzení stěžovatelky o existenci tzv. opomenutého důkazu, kterým má být znalecký posudek z oboru ekonomie. Ústavní soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1721/14
ze dne 10. 7. 2014 a mnohá další).
14. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci je patrné, že důkazní návrhy stěžovatelky nebyly ignorovány, ale naopak byly s patřičným zdůvodněním zamítnuty. Vrchní soud v Olomouci řádně vysvětlil, proč nepokládal doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomie za potřebné (viz s. 36 a 37 usnesení). Upozornil, že kompletní účetnictví společnosti není k dispozici, jelikož bylo při převodu obchodního podílu předáno osobě, kterou lze označit za tzv. "bílého koně", dále poukázal na to, že Krajský soud v Brně výsledky odborného vyjádření a závěry vyplývající z výslechu jeho zpracovatele u hlavního líčení nehodnotil izolovaně, ale správně je zasadil do kontextu všech dalších provedených důkazů, a poté uzavřel, že ekonomická situace společnosti FERROTON, spol. s.r.o., v roce 2012 a v roce 2013 transparentně vyplývá z celého provedeného dokazování a potřeba zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomie tak dána nebyla. Svůj postup tedy Vrchní soud v Olomouci v potřebném rozsahu odůvodnil a dostál tak ústavněprávním požadavkům, které jsou na rozhodování obecných soudů v tomto směru kladeny.
15. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že soudy bez znaleckého dokazování posoudily skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Ústavní soud však naopak souhlasí s názorem, dle kterého k posouzení jednání stěžovatelky a k závěru o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu § 209 odst. 1 , odst. 5 písm. a) trestního zákoníku nebyla v konkrétním případě nezbytná speciální ekonomická erudice. Na základě provedeného dokazování dokázaly soudy v širších souvislostech popsat fungování společnosti FERROTON, spol. s.r.o., v rozhodném období a doložit její zhoršující se hospodářskou situaci. V souvislosti s trestnou činností stěžovatelky pak logicky poukázaly zejména na postupování pohledávek faktoringové společnosti na základě fiktivních daňových dokladů, na množství uzavřených smluv o půjčkách s nebankovními subjekty v krátké časové návaznosti s krátkou dobou splatnosti a vysokým úrokovým zatížením, jejich nesplácení (ať již ve lhůtě splatnosti či dokonce vůbec), nehrazení odebraného zboží, deklarování nepravdivých skutečností vůči poškozeným subjektům, vědomé předložení zfalšovaného pokladního výdajového dokladu a výpisu z bankovního účtu společnosti, či na informace o způsobu převodu obchodních podílů ve společnosti dokreslující celkovou situaci. Úvahy, které obecné soudy v tomto směru učinily, nepovažuje Ústavní soud za rozporuplné, svévolné či jinak nepřijatelné a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu proto v takovém postupu pochybení neshledává.
16. Souhlasit nelze ani s názorem stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Soudy objasnily návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatelky a právní kvalifikace jejího jednání učinily.
17. Obecné soudy se komplexně věnovaly také obhajobě stěžovatelky, na kterou detailně reagovaly. V tomto ohledu se zabývaly argumentací stran druhotné platební neschopnosti či údajně dobré finanční kondice společnosti FERROTON, spol. s.r.o., nebo také námitkami, že čerpání půjček či úvěrů je běžnou obchodní praxí a že poškozeným subjektům byl stav společnosti znám. Vypořádaly se také s tvrzeními o údajných administrativních omylech týkajících se fiktivních faktur zasílaných k proplacení faktoringové společnosti, o záměru rozšířit sortiment zboží o nerezové komponenty a údajném příslibu bankovního úvěru za tímto účelem, či s tvrzením o roli osoby Z. L. a vlivu jeho jednání na ekonomickou situaci společnosti nebo s tvrzením o údajném živelném odvozu skladových zásob a vykradení skladu dalšími subjekty. Opomenuta přitom nezůstala ani úvaha týkající se otázky subsidiarity trestní represe, přičemž soudy jasně vyložily, proč je v daném případě vyloučeno rezignovat na vyvození trestní odpovědnosti stěžovatelky. Soudy přiměřeně zohlednily i skutečnost, že v daném případě nešlo o společnost účelově založenou k páchání trestné činnosti. Trestná činnost stěžovatelky (a dalšího obžalovaného) byla spíše výsledkem spoléhání se na nejisté budoucí události a projevem slepé víry v udržení stále ztrátovější společnosti, a to za vědomí, že se tak při strategii "vytloukání klínu klínem" bude nutně dít na úkor jiných subjektů. Jak soudy vhodně poznamenaly, tato skutečnost nemohla stěžovatelku zbavit trestní odpovědnosti, ale svůj odraz nalezla v rámci uložení trestu při spodní hranici příslušné zákonné trestní sazby.
18. Lze proto uzavřít, že obecné soudy své závěry opřely o přiléhavé a srozumitelné zdůvodnění, na které lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí tak Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
19. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu