Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 226/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky FLEXPACK s.r.o., se sídlem Praha 2, Bělehradská 568/92, zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Březince 1232/16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. a usnesení pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, oddělení odhalování daňových podvodů v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2018 č. j. GŘC-163/TČ-2018-835830, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, oddělení odhalování daňových podvodů v Ústí nad Labem (dále jen "celní orgán"), kterým bylo podle § 79g trestního řádu rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty, a to nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení celního orgánu.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva") a do práva na poklidné držení majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení celního orgánu zcela postrádá odůvodnění proč je zajišťován právě její majetek a v čem je spatřováno splnění podmínek pro tento postup. Postrádá zejména vysvětlení, jaké nástroje či výnosy z trestné činnosti se měly dostat do její dispozice, aby tak byla případně povinna strpět zajištění náhradní hodnoty. Stížnostní soud podle ní nahradil úvahy celního orgánu vlastními skutkovými úvahami, které v prvotním usnesení nebyly a nemají ani oporu v trestním spisu, přičemž stěžovatelka nedostala prostor se ke skutkové verzi, kterou tento soud vzal za vlastní, jakkoli vyjádřit. Stěžovatelka závěry Městského soudu v Praze považuje toliko za hypotézy, které byly dovozeny z okolností, z nichž rozhodně logicky neplynou. Uvádí, že i kdyby byl jejím vlastníkem obviněný D. R., jak o tom spekuluje Městský soud v Praze, nebylo by možné její nemovitosti zajistit, neboť jde o majetkoprávně oddělené osoby. Zajištění majetku z trestné činnosti podle ní nemá povinnost strpět nikdo jiný, než ten, v jehož majetku se věc, která je výnosem z trestné činnosti, nachází.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti ( y). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a další).

Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. především nález

sp. zn.

) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i d (dále jen " "). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

či

).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

Ústavní soud připouští, že odůvodnění napadeného usnesení celního orgánu obsahuje některé významné nedostatky, neboť z něj není jasně patrné, jak se měly do dispozice stěžovatelky dostat výnosy z trestné činnosti, o níž se vedlo předmětné trestní řízení, což je základním předpokladem pro využití institutu zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu. Odůvodnění závěru o splnění podmínek pro zajištění nemovitostí stěžovatelky jako náhradní hodnoty však dále významným způsobem doplnil stížnostní soud. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení

sp. zn.

či

), takže musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci celního orgánu doplnil právě stížnostní soud.

Jestliže tedy Městský soud v Praze (dále i jen "soud") v napadeném usnesení odůvodnil všechny podstatné okolnosti potřebné pro závěr o splnění podmínek zajištění náhradní hodnoty, zhojil tím vady prvostupňového usnesení celního orgánu. Soudu nelze vytýkat ani to, že o stížnosti stěžovatelky proti usnesení celního orgánu rozhodl v neveřejném zasedání, neboť tímto způsobem soud rozhoduje tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání (§ 240 trestního řádu). Pro rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu přitom trestní řád nevyžaduje rozhodování ve veřejném zasedání (srov. § 146a trestního řádu a contrario).

Ústavní soud konstatuje, že soud dostatečně a racionálně odůvodnil závěr o splnění podmínek pro zajištění náhradní hodnoty, tj. nemovitostí stěžovatelky. Správně se soustředil zejména na nezbytný předpoklad využití tohoto institutu, tedy to, zda se do dispozice stěžovatelky dostaly výnosy z trestné činnosti jiných osob, proti nimž bylo vedeno trestní stíhání, přičemž dospěl k závěru, že tato podmínka byla v posuzovaném případě splněna.

Tento závěr dovodil soud z provázanosti stíhaných osob se stěžovatelkou, což bylo podloženo zejména výpovědí obviněného R. Č. Z ní vyplynulo, že nemovitosti, které byly předmětem zajištění, obviněný Č. převedl na stěžovatelku, za kterou vystupoval další obviněný, D. R. Městský soud v Praze upozornil i na další skutečnosti. Konkrétně na to, že jednatelkou stěžovatelky se stala přítelkyně obviněného R., která s ním žije ve společné domácnosti, a ke zmíněnému převodu nemovitostí došlo poté, co byl další obviněný M. K. omezen na osobní svobodě a poté, co obviněný Č. změnil svůj přístup a požádal o status spolupracujícího obviněného.

Na základě těchto skutečností se jeví opodstatněný závěr soudu o důvodném podezření, že stěžovatelka představuje jakousi servisní společnost pro vlastnictví nemovitostí plně ovládanou obviněným D. R. Z tohoto závěru pak důvodně vyplývá i předpoklad, že stěžovatelka disponuje majetkem získaným trestnou činností, na níž se měl podílet právě obviněný R. Jestliže stěžovatelka považuje uvedený závěr za pouhou hypotézu a předkládá vlastní verzi skutkových okolností, musí Ústavní soud připomenout, že k zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti (jakož i náhradní hodnoty) postačí, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti (srov. § 79a odst. 1 trestního řádu). Není tedy nezbytné, aby takový závěr byl učiněn s jistotou nepřipouštějící pochybnosti.

Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že se předmětné trestní stíhání nachází ve své rané fázi, z čehož logicky vyplývá omezené množství informací, z nichž mohou orgány činné v trestním řízení vycházet, a že i v této situaci musí tyto orgány sledovat legitimní cíl, totiž aby výnosy z trestné činnosti nebyly odstraněny z jejich dosahu. Ústavní soud tak má za to, že výše popsané okolnosti, jež soud uvedl v napadeném usnesení, dostatečně odůvodňují podezření, že osoby stíhané v předmětné trestní věci mohly na stěžovatelku převést výnosy z trestné činnosti. Jelikož za současného stavu nebylo možno identifikovat a zajistit samotný původní výnos z trestné činnosti, jeví se zajištění náhradní hodnoty, tj. nemovitostí vlastněných stěžovatelkou, jako opodstatněné.

Ústavní soud uzavírá, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto neshledal důvod ke kasačnímu zásahu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu