Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 845/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 10. 1. 2019, č. j. ZT 254/2018-15, za účasti Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí státního zástupce, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle a násl. d (dále jen " "), právo na obhajobu podle článku 40 odst. 3 y a princip vázanosti státní moci zákonem podle y a y. Princip vázanosti státní moci zákonem se ve věci stěžovatelky projevuje rovněž v situaci, jde-li o zákonnost trestního stíhání ve smyslu y.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se zejména podává, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ve Zlíně ze dne 3. 10. 2018, č. j. KRPZ-100326-32/TČ-2018-150081-CHL, bylo vůči stěžovatelce zahájeno trestní stíhání (toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 25. 10. 2018). Téhož dne stěžovatelka udělila plnou moc JUDr. Ing. Ondřeji Lichnovskému, právnímu zástupci (resp. obhájci), kterému bylo shora citované usnesení policejního orgánu doručeno dne 6. 11. 2018. Obhájce stěžovatelky přitom citované usnesení policejního orgánu napadl stížností doručenou policejnímu orgánu dne 9. 11. 2018. Za této situace ovšem byla stížnost stěžovatelky podaná ve smyslu § 141 a násl. trestního řádu ústavní stížností nyní napadeným rozhodnutím státního zástupce zamítnuta pro její opožděnost.

3. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Předně je třeba konstatovat, že sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jí bylo doručeno dne 25. 10. 2018. Téhož dne měla stěžovatelka svému právnímu zástupci (obhájci) udělit plnou moc; přitom se nejedná o případ některého z důvodů nutné obhajoby. Státní zástupce pak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 56/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) dovodil, že nešlo-li v případě stěžovatelky o nutnou obhajobu, přičemž účinky zvolení obhájce vůči orgánům činným v trestním řízení nastoupily až po uplynutí stížnostní lhůty počítané od doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (tzn. stěžovatelce), pak lhůta k podání stížnosti nezačíná znovu běžet od dodatečného doručení opisu usnesení takto zvolenému obhájci. Aplikováno na případ stěžovatelky to znamená, že rozhodným datem pro počítání lhůty podle § 143 trestního řádu je 25. 10. 2018, kdy stěžovatelce byl doručen opis usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání proti její osobě. Téhož dne pak podle svého tvrzení měla udělit obhájci plnou moc. Stěžovatelka přitom nevysvětluje, proč byla její stížnost i s plnou mocí obhájce policejnímu orgánu doručena až dne 9. 11. 2018, zvláště když věděla, že i podle shora citované judikatury se v jejím případě lhůta k podání stížnosti nezačne počítat (znovu) od doručení předmětného opisu usnesení obhájci.

5. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti věcně nevysvětluje, v čem je výklad předestřený ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu, resp. výklad státního zástupce, který interpretaci Nejvyššího soudu přijal, nesprávný. Jak totiž sama stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazem na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 6. 8. 2002 uznává, lhůta k podání stížnosti podle ustanovení § 141 a násl. trestního řádu má mimo jiné zabránit narušení principu právní jistoty. V ústavní stížnosti ovšem není vysvětleno, z čeho by bylo lze dovodit, že účinky právního zastoupení stěžovatelky obhájcem nastaly vůči policejnímu orgánu ještě před nabytím právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání [sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nerozporuje, že právní moc byla policejnímu orgánu dodána až dne 9. 11. 2018 a policejní orgán měl obhájci své usnesení zaslat dne 6. 11. 2018 (tedy tak jako tak po uplynutí zákonné lhůty k podání stížnosti, neboť rozhodující pro běh lhůty je doručení opisu usnesení stěžovatelce)]. Státní zástupce tedy podle Ústavního soudu v ústavní stížností napadeném usnesení postupoval správně, zamítl-li stížnost stěžovatelky jako opožděnou. Jednak z materiálního hlediska měl právní zástupce stěžovatelky evidentně prostor podat včasnou stížnost ve lhůtě počítané od doručení opisu usnesení policejního orgánu samotné stěžovatelce (v ústavní stížnosti není ani naznačeno, že by v tom cokoliv obhájci stěžovatelky bránilo), jednak ani stěžovatelka se ústavní stížnosti nepokouší stanovit přiměřenou lhůtu (nejlépe obecně aplikovatelnou), do kdy nejpozději by se policejní orgán měl o eventuálním právním zastoupení obhájcem dozvědět, aby mu dodatečně doručil své rozhodnutí a aby takové dodatečné doručení mělo vliv na počátek lhůty k podání stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu.

6. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci, kterým by mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně. Důvodnost obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení a stěžovatelka má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Možnost zásahu Ústavního soudu do této fáze řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Jeho ingerence by přicházela v úvahu za situace evidentně nedůvodného, příp. neodůvodněného zásahu orgánů činných v trestním řízení, jenž by bylo možno označit za svévolný (nebo dokonce šikanózní), vymykající se ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady by nešly již nikterak odstranit. K tomuto závěru ale - jak bylo vysvětleno výše - v dané věci dospět nelze.

7. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem státního zástupce nesouhlasí, pak nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení tedy nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.

8. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu