Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1641/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele VM TOP s. r. o., se sídlem Litevská 1174/8, Vršovice, Praha 10, zastoupeného Mgr. Janem Kulhánkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 346, Hořice, proti výroku II. usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2020 č. j. 2 KZV 17/2019-1654, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství") s tvrzením, že bylo porušena jeho základní práva na soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " "), na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na obhajobu podle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z usnesení krajského státního zastupitelství, se podává, že usnesením vrchního komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 17. 6. 2019 č. j. KRPL-54256-1331/TČ-2016-180080-VO, bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele, jako obviněného (a také další fyzické osoby), ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. c) . Napadeným výrokem usnesení krajského státního zastupitelství byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu následná stěžovatelova stížnost zamítnuta jako nedůvodná.

3. Stěžovatelova argumentace je založena zejména na tvrzení, že krajské státní zastupitelství se nevypořádalo s jeho stížnostními námitkami; usnesení o zahájení trestního stíhání podle stěžovatele neobsahuje odkaz na žádné konkrétní důkazy ani skutečnosti, které by dle zákona měly odůvodňovat důvodnost zahájení trestního stíhání právě proti němu, je tedy projevem libovůle. Tím, že se krajské státní zastupitelství nevypořádalo s jeho argumentací, mělo též rušit jeho právo na obhajobu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výrok ústavní stížnost napadá, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť ve vztahu k napadenému nákladovému výroku stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (pro přípustnost ústavní stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 14. 4. 2016, N 67/81 SbNU 167, nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 3. 2020,

sp. zn.

ze dne 16. 4. 2019 a řada dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu, citovaná v tomto rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 6. 6. 1996, N 43/5 SbNU 363, a

sp. zn.

ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221) či jeho majetek za všeobecně spíše nežádoucí (mezi mnohými srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní a obvykle v přijatelné lhůtě nezhojitelná. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 1. 2006).

7. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

8. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení neshledal porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Z napadeného usnesení srozumitelně vyplývá, z jakých důvodů došlo k zahájení trestního stíhání a je pochopitelné, že v této fázi řízení nemůže státní zástupce sdělovat a hodnotit všechny důkazy, které mají orgány činné v trestním řízení ve své dispozici. Zejména v bodě 9 napadeného rozhodnutí se pak Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem vypořádává se stížnostními námitkami stěžovatele. Ústavní soud navíc v této věci postupoval v souladu s předchozím rozhodnutím o ústavní stížnosti druhého z obviněných v téže věci, a to usnesením

sp. zn.

ze dne 18. června 2020, jímž byla ústavní stížnost druhého obviněného (byť i z jiného důvodu) též odmítnuta.

9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu