Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 887/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Jiřího Šeretky, zastoupeného Mgr. Pavlem Jandou, advokátem, sídlem Beneše z Loun 50, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2018 č. j. -210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. -152 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. dubna 2017 č. j. -74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OPTIMIS spol. s r. o., sídlem Bendova 1121/5, Praha 17 - Řepy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a násl. d.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná obchodní společnost OPTIMIS spol. s r. o. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) stěžovateli; dalším výrokem pak obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovodil, že v dovolání stěžovatele nebyla vymezena taková otázka, která by založila jeho přípustnost.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil přípustnost jeho dovolání. Dále soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily otázku stěžovatelova úspěchu ve věci pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Nezabývaly se dostatečně rovněž důkazy o tom, že ke tvrzené organizační změně, jíž byla odůvodněna stěžovatelova nadbytečnost, vůbec nedošlo. Nadto o této změně nebylo rozhodnuto příslušným orgánem společnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v této věci neshledal.

9. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelovo místo právníka bylo zrušeno a na toto místo nebyl nikdo přijat. Z toho obecné soudy dovodily, že k organizační změně skutečně došlo. Popisuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zákulisní důvody ke zrušení jeho pracovního místa i to, že právní oddělení, kam byl zařazen, zůstalo zachováno, a že následně byl přijat vedlejší účastnicí nový zaměstnanec - tedy k ušetření výdajů stejně nedošlo - pak tyto důvody ke zpochybnění správnosti rozhodnutí obecných soudů o organizační změně samy o sobě vést nemohou. Stěžovatel totiž ani v ústavní stížnosti přehledně a argumentačně přesvědčivě neuvádí nic, co by přijatelně jeho pochybnosti potvrzovalo (stěžovatel se tak například dostatečně nezabývá vymezením pracovní pozice své a případného nového pracovníka). Podle Ústavního soudu tak obstojí závěr obecných soudů, že se stěžovatel stal nadbytečným vzhledem k přijaté organizační změně ve smyslu výpovědního důvodu podle . Skutečnost, že zároveň u stěžovatele nebyl naplněn výpovědní důvod podle pro závažné porušení povinností, pak nemůže založit stěžovatelův úspěch ve věci ani z hlediska rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť jak správně poznamenal již městský soud, pro posouzení úspěchu vedlejší účastnice postačovalo, že její výpověď obstála alespoň z jednoho výpovědního důvodu.

10. Dále je správný závěr, že pod obchodní vedení společnosti, které přísluší jednateli společnosti, podle § 195 zákona o obchodních korporacích, spadá i řešení organizačních a pracovněprávních záležitostí - jednatel vedlejší účastnice tak k organizační změně, na základě níž se stal stěžovatel nadbytečným, nepotřeboval schválení valnou hromadou (ani ze zakladatelské y přitom neplyne, že by si valná hromada tyto záležitosti pro sebe podle zákona o obchodních korporacích vyhradila); zcela tedy postačilo, vzala-li valná hromada tuto změnu na vědomí.

11. Protože v žádné z výše uvedených otázek nelze dovodit, že by v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, nebyla ani z tohoto hlediska dána přípustnost stěžovatelova dovolání a Nejvyšší soud se tedy nedopustil ústavněprávní diskrepance, přistoupil-li k jeho odmítnutí.

12. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zajištěná ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu