Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3735/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2018 č. j. -156 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 1. 2018 č. j. -75, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako účastníků řízení, K. J., zastoupené Mgr. Eliškou Smelikovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 475, Návsí, jako vedlejší účastnice řízení, a Města Třinec, se sídlem Jablunkovská 160, Třinec, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva podle , , a d (dále též jen "Listina"), , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), a dále měla být porušena též Úmluva o právech dítěte.

2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno ve věci péče, výživného a styku nezletilého syna stěžovatele; stěžovatel v něm navrhoval svěřit nezletilého do střídavé péče rodičů. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. -75 ze dne 25. 1. 2018 byl nezletilý svěřen do péče matky, stěžovateli bylo uloženo hradit výživné ve stanovené výši a byl upraven jeho styk s nezletilým, a to každý sudý kalendářní týden od čtvrtku do neděle a každý lichý kalendářní týden ve středu odpoledne, mimo období prázdnin, pro něž byl upraven styk nezletilého se stěžovatelem zvlášť. Své rozhodnutí o svěření nezletilého zdůvodnil okresní soud zejména s poukazem na to, že u matky žije také polorodý sourozenec nezletilého a matka též dosud projevovala větší pochopení pro individualitu nezletilého, a to i při zvládání jeho povahy. Okresní soud poukázal též na absenci komunikace rodičů na dobré úrovni.

3. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. -156 potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud, stejně jako předtím okresní soud, shledal, že oba rodiče jsou schopni zajistit péči o nezletilého, který k nim oběma má kladnou citovou vazbu. Podle krajského soudu však obecně střídavá péče není automatickým ani přednostním způsobem řešení péče o dítě při rozchodu rodičů; základním kritériem je vždy nejlepší zájem dítěte, který je třeba posuzovat objektivně v každém případě zvlášť s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, a ne pouze dle subjektivního hodnocení rodiče. V posuzovaném případě podle krajského soudu není střídavá péče o nezletilého vhodná s ohledem na vyhrocený až nepřátelský vztah mezi rodiči, kteří spolu v podstatě nekomunikují a neshodnou se ani v zásadních otázkách výchovy nezletilého; nezletilého je přitom třeba před konflikty a zátěžovými situacemi chránit, a ne na něj přenášet vyhrocené vztahy mezi rodiči. Krajský soud pak shledal, že zájmu nezletilého odpovídá spíše výlučná péče matky než stěžovatele, matka je více empatická k potřebám nezletilého a také prokazuje větší schopnost se dohodnout o výchově nezletilého se stěžovatelem, navíc nelze opomenout ani sourozeneckou vazbu nezletilého. Otec je však též osobou nezastupitelnou v životě nezletilého, a tak byl stanoven jejich vzájemný široký styk; nadto krajský soud akcentoval, že ani toto rozhodnutí není neměnné, změní-lise zásadním způsobem poměry, z nichž vychází. Krajský soud pak neshledal důvodnými odvolací námitky matky ve prospěch zúžení styku nezletilého se stěžovatelem.

4. Jednání před krajským soudem proběhlo v nepřítomnosti právní zástupkyně stěžovatele; na jednání byly zejména čteny listinné důkazy založené ve spise a provedeny doplňující výslechy obou rodičů, v nichž se vyjadřovali především ke svým poměrům a dále ke zdravotnímu stavu nezletilého. Na začátku jednání stěžovatel k dotazu krajského soudu uvedl, že je srozuměn s nepřítomností své právní zástupkyně a souhlasí, aby jednání probíhalo bez její účasti. Ve svém rozsudku pak k tomu krajský soud doplnil, že právní zástupkyně stěžovatele sice včas a z důležitého důvodu požádala o odročení jednání, soud však přihlédl k dalším okolnostem situace, v níž se nabízela i další řešení, například se právní zástupkyně mohla nechat zastoupit jiným advokátem či si stěžovatel mohl zvolit jiného advokáta; nadto stěžovatel s jednáním v nepřítomnosti své zástupkyně souhlasil.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a že soudy nesprávně zjistily skutkový stav. Nezletilý nebyl svěřen do střídavé péče rodičů, přestože nezletilý má oba rodiče rád, líbí se mu u nich a oba rodiče jsou celkově péče o něj schopni; navíc i střídavá péče několik měsíců před vydáním napadených rozhodnutí v praxi fungovala. Napadenými rozhodnutími tak bylo zasaženo do práva na rodinný život jak stěžovatele, tak nezletilého. Stěžovatel má rovněž za to, že byl znevýhodněn z důvodu svého pohlaví, neboť objektivně neexistují překážky bránící navrhované střídavé výchově. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

. Závěrem stěžovatel namítá, že bylo popřeno i jeho právo na spravedlivý proces, neboť krajský soud jednal v nepřítomnosti jeho právní zástupky, přestože tato se včas a náležitě omluvila.

6. K ústavní stížnosti se vyjádřili také účastníci a vedlejší účastnice řízení a Město Třinec, které v řízení před obecnými soudy vystupovalo jako kolizní opatrovník nezletilého. Okresní soud odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že stížnostní námitky týkající se výsledku řízení se shodují s odvolacími námitkami stěžovatele, a odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. K námitce porušení práva na spravedlivý proces uvedl, že svůj postup v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, a dále zdůraznil, že před jednáním byla stěžovateli předestřena možnost jeho odročení, k čemuž ale stěžovatel výslovně uvedl, že je s jednáním v nepřítomnosti své zástupkyně srozuměn a souhlasí s tím.

7. Vedlejší účastnice řízení se ztotožňuje s postupem a závěry i rozhodnutími obecných soudů, které považuje za ústavně souladné. Nedomnívá se, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani k porušení relevantních právních předpisů.

8. Město Třinec poukázalo na průběh řízení před obecnými soudy a dále připomnělo, že v řízení navrhovalo s ohledem na věk nezletilého, jeho sourozenecké vazby, problematickou komunikaci mezi rodiči a jejich odlišné výchovné postupy svěřit nezletilého do péče matky a stěžovateli jako otci upravit soudně styk v co nejširším rozsahu. Mimoto byla rodičům opakovaně nabízena možnost využití odborné pomoci, a to mediace za účelem uzavření mimosoudní dohody ohledně styku stěžovatele s nezletilým a psychologických konzultací za účelem zlepšení vzájemného postoje a komunikace mezi rodiči; nedošlo však k zásadnímu zlepšení.

9. Popsaná vyjádření byla zaslána stěžovateli k možnosti repliky, které využil a reagoval na vyjádření krajského soudu k otázce nepřítomnosti právní zástupkyně stěžovatele při jednání. Stěžovatel zdůraznil, že krajský soud nepřijal důvodnou omluvu jeho právní zástupkyně; navíc obecně právní laik, který je dotázán, zda trvá na svém právním zastoupení, a je si vědom sdělení soudu o nepřijetí omluvy právního zástupce, neví, jak se zachovat.

10. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dalších vyjádření dotčených subjektů zaslaných Ústavnímu soudu, jakož i spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. , který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

12. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. V projednávaném případě spočívá ústavní stížnost na dvou základních námitkách - proti nesvěření nezletilého do střídavé péče rodičů a proti postupu krajského soudu, který vedl jednání ve věci bez přítomnosti právní zástupkyně stěžovatele. Pokud jde o první námitku, Ústavní soud předně připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález

sp. zn.

ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

14. V tomto ohledu Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče, která obecné soudy musí v těchto případech posuzovat. Jedná se zejména o čtyři objektivní kritéria: existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a přání dítěte. Mimoto jsou ale obecné soudy povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti dotčeného případu vyžadují. Obecně pak platí, že v případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Ústavní soud tak zdůrazňuje, i s ohledem na závěry krajského soudu v napadeném rozhodnutí, že svěření dítěte do střídavé péče není samozřejmě jediným možným ani automatickým řešením při rozchodu rodičů; nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě a péči o něj skutečný a upřímný zájem a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, pak ústavně zaručená práva jejich i jejich dítěte (dle a y, Úmluvy a a Úmluvy o právech dítěte) vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci však lze vyvrátit, pokud k tomu jsou pádné důvody opírající se o nejlepší zájem dítěte; takovým důvodem může být například specifický zdravotní stav dítěte, v jehož důsledku by pro něj střídavá péče představovala nepřiměřenou zátěž; či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, především mohla-li by zásadně narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, předtím by se však soudy měly pokusit zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace mezi rodiči a tento stav také pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit [viz nález

sp. zn.

ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 38 a 28; a další navazující judikatura, například nález

I. ÚS823/16

ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637)]. Naopak Ústavní soud zdůrazňuje, že vyloučit střídavou péči zpravidla nebude možné jen s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Střídavá péče je tak praktikovatelná i u mladších dětí, například ve věku tří let (byť u nich může být vhodnější kratší než týdenní interval střídání); a rozhodně ji s pouhým poukazem na nízký věk dítěte nelze vyloučit u pětiletého dítěte.

15. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a nedospěl k závěru, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte. Obecné soudy se naopak otázkou nejlepšího zájmu nezletilého podrobně zabývaly a shledaly, že mu lépe odpovídá, bude-li nezletilý svěřen do péče matky a stěžovateli stanoven široký styk s ním. To odůvodnily potřebami nezletilého, kombinací jeho nižšího věku a zároveň zásadně odlišných přístupů obou rodičů k jeho výchově i jejich neschopností spolu komunikovat a značně vyhroceným vztahům, k jejichž zlepšení nedošlo ani po intervenci mediátora. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů o nevhodnosti svěření nezletilého do střídavé péče rodičů za protiústavní; stejně jako jejich rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky, při němž obecné soudy vzaly v potaz jednak větší schopnost matky dohodnout se o výchově dítěte se stěžovatelem i její větší respekt k rodičovské roli stěžovatele nežli naopak, jednak lepší možnost zachování dalších příbuzenských vazeb nezletilého.

16. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena stěžovatelova rodičovská práva, střídavá péče o nezletilého byla zvažována, ale nebyla shledána v souladu s jeho nejlepším zájmem, který musel být uvážen jako přední hledisko; tuto úvahu přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily. Nelze tak uvažovat ani o diskriminaci stěžovatele; oba rodiče nezletilého byli ve vztahu k němu hodnoceni jako rodiče, nikoliv jako matka (žena) a otec (muž). Zároveň je třeba poznamenat, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě stěžovatele platný jednou pro vždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého, přičemž může nastat situace, že zájmům nezletilého bude nejvíce odpovídat rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Samozřejmě také nelze vyloučit změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2019, bod 18).

17. Dále stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku vedení jednání u krajského soudu bez přítomnosti jeho právní zástupkyně, přestože tato se včas a důvodně omluvila a požádala o odročení jednání. V tomto ohledu je vskutku pochopitelný nesouhlas stěžovatele a jeho nespokojenost s reakcí krajského soudu, že si snad stěžovatel mohl obstarat jiného advokáta, případně alespoň v substituci. Ústavní soud ovšem současně zdůrazňuje, že jeho úkolem není dohlížení nad zákonností a dodržením všech procesních pravidel podústavního práva, nýbrž dohled nad ústavností postupu orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů, a přezkum, zda jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv jednotlivců. Přitom ne každé pochybení obecných soudů znamená také porušení ústavně zaručeného práva účastníka řízení; neboli ne každé porušení práva účastníka řízení dosahuje intenzity způsobilé nepřípustně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 9. 2014 či usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 10. 2018, bod 13; obdobně i usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2019). V posuzovaném případě tak z hlediska ústavněprávního nelze opominout kontext celého řízení, v jehož celém průběhu byl stěžovatel zastoupen a využíval právní pomoci advokátky, která za něj činila jednotlivá podání, mohla nahlížet do spisu i se stěžovatelem připravit na jednání soudu pro krajní případ, že by bylo vedeno i v její nepřítomnosti. V tomto ohledu mohl být stěžovatel také připraven nesouhlasit s vedením jednání bez účasti své právní zástupkyně; ani on sám ostatně neuvádí, že by byl k souhlasu s tímto postupem nucen. Nelze také přehlédnout, že na dotčeném jednání nebyly provedeny žádné důkazy či se obecně neobjevily žádné skutečnosti, které by přinesly zásadní převrat v relevantních okolnostech případu; navíc se jednalo o řízení s větší rolí soudu samotného při zjišťování podstatných skutečností. Lze proto shrnout, že i přes namítaný postup krajského soudu nebyla narušena ústavní konformita řízení jako celku; nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, včetně možnosti právní pomoci a plnohodnotné účasti na řízení, ani nedošlo k podstatnému (relevantnímu) znevýhodnění stěžovatele oproti jiným účastníkům řízení.

18. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele či jeho nezletilého dítěte. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu