Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 367/21

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Čejky, zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem, sídlem Škárova 809/16, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. -93 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019 č. j. -67, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ALBIXON, a. s., sídlem Zbraslavská 55/5a, Praha - Malá Chuchle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu podle d (dále jen "") a byly narušeny obecné principy definované v y a v y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 39 077 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z ceny díla. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. -45 žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že stěžovatel uzavřel (jako objednatel) s vedlejší účastnicí (jako zhotovitelkou) smlouvu o díle, v níž se vedlejší účastnice zavázala zhotovit ve smlouvě specifikovaný zápustný bazén a dodat a namontovat do žlábku bazénu i dva kusy LED pásků v hodnotě 33 980 Kč (bez DPH), které tvořily součást bazénu. Hotové dílo vedlejší účastnice předala stěžovateli dne 14. 9. 2015. V květnu 2016 stěžovatel reklamoval dodané LED osvětlení bazénu, vedlejší účastnice mu sdělila, že reklamované LED osvětlení bylo staženo z prodeje kvůli jeho nefunkčnosti a nabídla mu kompenzaci v podobě výběru jiného zboží z její nabídky v hodnotě reklamovaného osvětlení. Jelikož stěžovatel trval na vyřízení reklamace výměnou LED osvětlení, vedlejší účastnice mu vyhověla a ve dnech 15. 8. 2016 a 26. 8. 2016 vyměnila stávající LED osvětlení bazénu za nové LED osvětlení jiného typu. Další reklamaci LED osvětlení bazénu, kterou stěžovatel u vedlejší účastnice uplatnil dne 5. 6. 2018, vedlejší účastnice zamítla s tím, že byla uplatněna po uplynutí záruční doby. Dopisem ze dne 11. 10. 2018 se stěžovatel u vedlejší účastnice domáhal slevy z ceny díla ve výši 39 077 Kč, tj. v hodnotě nefunkčního LED osvětlení bazénu včetně DPH, tuto částku mu vedlejší účastnice neuhradila. Smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, posoudil obvodní soud podle , (dále jen "o. z."), jako smlouvu o díle, a na zjištěný skutkový stav aplikoval a o. z., neboť podle o. z., o právech objednatele z vadného plnění platí obdobně ustanovení o kupní smlouvě. Dovodil, že právo z vadného plnění (LED osvětlení) stěžovatel u vedlejší účastnice uplatnil včas ( o. z.), přičemž podle , odst. 2 o. z. požádal o odstranění vady dodáním nové součásti věci. Tím, že vedlejší účastnice v srpnu 2016 vadu odstranila tak, že vadné LED osvětlení vyměnila za nový typ LED osvětlení, začala dnem jeho dodání běžet nová 24 měsíční lhůta pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady. Vytkl-li stěžovatel v červnu 2018 vadu LED osvětlení, reklamoval vadu včas, tj. ve lhůtě stanovené v o. z. Z těchto důvodů obvodní soud shledal právo na slevu z ceny díla podle o. z. opodstatněným.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění obvodního soudu, po právní stránce kvitoval též aplikaci jím citovaných ustanovení, avšak nepřisvědčil tomu, jak obvodní soud vyložil o. z. Městský soud akcentoval, že č. , nepřevzal právní úpravu podle , ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "obč. zák."). Ustanovení o. z. vyložil tak, že záruční doba dvaceti čtyř měsíců od převzetí se vztahuje výhradně k věci samé (předmětu smlouvy o díle), tedy k dílu jako takovému; případná vada některé jeho součásti nezakládá běh nové záruční doby k vyměněné součásti, nesjednají-li si smluvní strany jinak (tak tomu v posuzované věci nebylo).

Bylo-li dílo dokončeno 14. 9. 2015, vytkl žalobce vadu na vyměněné součásti (osvětlení) dne 5. 6. 2018 již po uplynutí 24 měsíční záruční doby vztahující se na provedené dílo. Městský soud přihlédl současně k tomu, že záruční doba byla podle § 1922 o. z. prodloužena o dobu, která uplynula od okamžiku, kdy stěžovatel u vedlejší účastnice reklamoval první zjištěnou vadu díla, pro kterou nemohl dílo řádně užívat, do okamžiku, kdy vedlejší účastnice tuto vadu odstranila. Ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že v řízení nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, z níž by bylo možné dovozovat vědomost vedlejší účastnice o vadě osvětlení v době předání díla, což by posléze umožnilo použít § 1921 odst. 3 větu druhou o. z., resp. nepřihlížet k námitce opožděného vytknutí vady díla.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodnil jednak otázkami hmotného práva dosud v rozhodovací praxi neřešenými a jednak otázkou rozhodovanou rozdílně. Do první skupiny zařadil tyto čtyři otázky:

a) Vyhověl-li zhotovitel ve vztahu se spotřebitelem reklamaci a dodal novou věc, aplikuje se i na tuto nově dodanou věc záruční doba dle § 2165 odst. 1 o. z., tedy začne u této nově dodané věci běžet nová záruční doba v délce 24 měsíců?

b) Má na posouzení první otázky vliv skutečnost, že byla vyměněna část věci (příslušenství) a skutečnost, že byla dodána stejná věc nebo stejná věc jiného typu?

c) Upozorní-li zhotovitel při reklamaci spotřebitele, že nemůže věc opravit bez vad, přesto věc s vadami opraví, aniž by zde byl výslovný souhlas spotřebitele s tím, že věc opraví vadně, může to mít za následek ztrátu spotřebitelových práv z vadného plnění?

d) Byla-li by odpověď na předchozí otázku kladná, může tento následek nastat i v případě nesprávného informování spotřebitele o jeho právech zhotovitelem, který tak jednal nepoctivě, a v důsledku toho by neměl těžit ze svého nepoctivého jednání dle § 6 o. z.?

Podle stěžovatele mělo dílo skrytou vadu, a to nezpůsobilost dodaných svítidel, tudíž byly splněny podmínky § 2112 o. z. Obecné soudy se otázkou, jestli o vadě díla vedlejší účastnice "musela vědět" nezabývaly a pouze konstatovaly, že stěžovatel neprokázal, že by o vadě "věděla". Stěžovatel k tomu citoval ze dvou rozsudků Nejvyššího soudu: sp. zn. a sp. zn. s tím, že věc byla posouzena v rozporu s nimi, přičemž na této otázce je založeno rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší soud shledal, že se doposud nezabýval výkladem § 2165 odst. 1 o. z., konkrétně neřešil právní otázku, zda lhůta zde stanovená k uplatnění práva z vady součásti předmětu díla běží od převzetí předmětu díla jako celku, resp. zda nezačíná běžet znovu od zjednání nápravy formou výměny součásti, tudíž vyhodnotil dovolání pro její řešení přípustným. Po podrobné analýze úpravy práv z vadného plnění a jejího vývoje v posledních dvou desetiletích (včetně připomenutí komunitárního práva) uzavřel, že podle účinného od 1. 1. 2014 neplatí, že výměnou věci začne běžet nová záruční doba, jak tomu bylo v obč. zák., a to z toho důvodu, že zákonná povinnost z vadného plnění se váže k závazku prodávajícího zajistit, aby mohl kupující po určitou dobu (dvaceti čtyř měsíců) věc bezvadně užívat, a neváže se tedy na věc jako takovou (na věc samotnou), čímž však není dotčen o. z. Zamýšlel-li by zákonodárce spojit se zjednáním nápravy výměnou věci či její součástky běh nové záruční doby, jistě by to v účinném od 1. 1. 2014 výslovně stanovil (tak tomu bylo v účinném do 31. 12. 2013). Z tohoto pohledu vyhodnotil, že městský soud nepochybil, vztáhl-li počátek běhu lhůty pro uplatnění práva vyplývajícího ze zákonné povinnosti z vadného plnění k okamžiku převzetí předmětu díla, a vytkl-li stěžovatel podruhé vadu LED osvětlení, učinil tak zjevně až po uplynutí dvacetičtyřměsíční lhůty od převzetí předmětu díla. K aplikaci o. z. Nejvyšší soud uvedl, že městský soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice o vadě, resp. o nevhodnosti osvětlení, prokazatelně věděla až v době jeho následné výměny, takže vytvářením právní konstrukce na vlastním skutkovém podkladě, že šlo o skrytou vadu, o níž vedlejší účastnice musela vědět, se stěžovatel domáhá revize právních závěrů procesně neregulérním způsobem. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud vyhodnotil podání nedůvodným a napadeným rozsudkem ho zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice porušila své povinnosti ve vztahu ke spotřebiteli (porušila informační povinnost, omezila práva z vadného plnění) a zejména neodstranila řádně reklamovanou vadu. Podle jeho názoru tyto skutečnosti měly být zohledněny při posuzování sporu a soudy měly hledat jeho spravedlivé řešení. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na řádný soudní proces) tím, že Nejvyšší soud se nevypořádal s otázkami položenými v dovolání pod body 2) až 4); zatímco druhá otázka je částečně řešena při odpovědi na první otázku, odpovědi na ostatní otázky Nejvyšší soud ignoroval, aniž by konstatoval, že dovolání v této části není přípustné. Obecné soudy nezohlednily jeho argumentaci o skryté vadě, přičemž stěžovatel netuší, proč na daný případ nelze aplikovat poslední věta .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

8. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou relevantní a že k zásahu do jeho základních práv a svobod nedošlo.

9. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základem sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je výklad ustanovení č. , regulujících práva z vadného plnění předmětu díla, resp. prodeje a koupě. Jde tedy o výklad podústavního práva, který byl svěřen obecným soudům, včetně Nejvyššího soudu, jenž má zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení [ , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Konkrétně jde o interpretaci zejména o. z. a vyhodnocení podmínek pro vznik práv z vadného plnění a jejich rozsahu, především o úpravu tzv. zákonné záruky v situaci, že došlo k výměně součástky, na kterou byla poskytnuta záruka ( věta druhá obč. zák.). Tyto otázky se bezprostředně nevztahují k výkladu předpisů ústavního pořádku, přesto k nim Ústavní soud uvádí následující závěry.

10. Při rekodifikaci soukromého práva se prosadil zákonodárcův záměr na individualitu jednotlivce, na jeho právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny, vyjádřený v § 3 odst. 1 o. z. Ve zkoumané oblasti se projevil v úvaze, že prodávající nenese odpovědnost za vady "vzniklé" po převzetí zboží, a kupující by se musel spokojit s tím, zda a jakou záruku mu prodávající nabídne, tedy, že zákonná záruka již neexistuje, že prodávající, neposkytl-li smluvní záruku, odpovídá jen za vady, které má věc při převzetí, přičemž namísto zákonné záruky je v o. z. stanovena vyvratitelná domněnka, že "projeví-li se vada v průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí." (srov. UHLÍŘ, D. První zkušenosti s novým , Bulletin advokacie, 2014, 7, str. 34 a násl.) či v tvrzení, že " opouští konstrukci zákonné záruky, tak jak ji znal předchozí při prodeji zboží v obchodě podle a násl. ... (BEDNÁŘ, V., KASÍK, P. In HULMÁK, M. a kol. VI. Závazkové právo. Zvláštní část (-3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 81. Odstranění zákonné záruky mělo dle názoru některých odborníků funkčně přispět k pročištění trhu díky rozlišení solidních a nesolidních obchodníků, neboť ti, kteří svému zboží důvěřují, by poskytovali zákazníkovi patřičnou záruku za jakost (BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový : nejdůležitější změny. Olomouc: Anag, 2013, s. 306). Tyto názory byly podrobeny oprávněné kritice (např. VITOUL, V., VAVRUŠOVÁ, L. Existence záruky ve spotřebitelském právu - ano, či ne?, Rekodifikace & praxe, 2016, 7, s. 26), neboť k jejich vyvrácení postačuje i jazykový výklad založený na použité terminologii (obvyklé pro zákonnou záruku) v o. z. "...právo z vady, která se vyskytne ...", na rozdíl od formulace "... vada se projeví ..." typické pro odpovědnost za vady existující při přechodu nebezpečí škody na kupujícího (srov. o. z.). Neobstojí ani při využití historického výkladu a teleologického výkladu (srov. VÍTOVÁ, B. In HULMÁK, M. a kol. VI. Závazkové právo. Zvláštní část (-3014). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 159). Tento přístup respektují i napadená rozhodnutí, jež přiznávají stěžovateli práva z vadného plnění, která se vyskytla v zákonné záruční době.

11. Výše popsaný záměr zákonodárce se však projevil v nepřevzetí pravidla zakotveného do konce roku 2013 v § 627 odst. 2 obč. zák. To znamená (jak dovodily i obecné soudy v napadených rozhodnutích), že výměna součásti věci nevede k tomu, že ohledně této součásti začne běžet nová záruční doba, ale že i její případné vady se budou posuzovat v režimu původní záruční doby týkající se věci hlavní. K závěru výhodnějšímu pro kupujícího nelze dospět žádnou výkladovou metodou (ani eurokonformní interpretací vycházející ze směrnice 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží), neboť by šlo o výklad contra legem.

12. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že Nejvyšší soud výslovně nereagoval na všechny právní otázky jím vymezené v dovolání (viz výše sub 5). Ustálená judikatura Ústavního soudu však vychází z předpokladu, že ne každé procesní pochybení soudu znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, je-li úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. bod 20. usnesení ze dne 24. 3. 2015

sp. zn.

či bod 17. usnesení ze dne 4. 4. 2019

sp. zn.

; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je zřejmé, že řešení druhé až čtvrté otázky je závislé na vyřešení otázky první. Vzhledem k závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud u první otázky (a které Ústavní soud považuje za ústavně konformní), se stalo bezpředmětným, aby se zabýval reakcí na další stěžovatelem formulované otázky. Kasace usnesení Nejvyššího soudu jen z důvodu, že Nejvyšší soud výslovně na tyto tři stěžovatelovy otázky nereagoval, by byla projevem nevhodného formalismu.

13. Důvodná není ani stěžovatelova námitka o nezohlednění jeho argumentace týkající se skryté vady (viz výše sub 5 i. f.). Namítanou vědomostí vedlejší účastnice o vadě osvětlení v době předání díla se zabýval obvodní soud a s jeho závěry se shodl městský soud (viz bod 9. odůvodnění rozsudku). Odkazuje-li městský soud v této souvislosti na § 1921 odst. 3 o. z. a nikoliv na § 2112 odst. 2 o. z., je tomu tak z důvodů tříúrovňové regulace práv z vadného plnění (obecné, zvláštní a jedinečné) u prodeje zboží v obchodě.

14. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše vylíčené aspekty nebyla napadenými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu