Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4239/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Preislerové, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. -433, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č. j. -324, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d)y (dále jen "") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu podle a násl.d (dále jen "") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle y a podle Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. V neposlední řadě jimi byl údajně porušen zákaz diskriminace.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. -258 [poznámka ÚS: poté, kdy jeho předchozí usnesení, jímž bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Ministerstvu vnitra, bylo spolu s navazujícími rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. 2. 2015 (N 40/76 SbNU 537)] uložil žalované České republice - Ministerstvu financí povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2.568.000 Kč s úrokem z prodlení, a to od 19. 3. 1992 do zaplacení (výrok I) a vyslovil, že (v tomto rozsahu) se nahrazuje rozhodnutí ministra financí ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané právním předchůdcem (manželem) stěžovatelky. Přitom vyšel z toho, že rozhodnutím Ministerstva financí ve spojení s rozhodnutím ministra financí o rozkladu nebylo vyhověno návrhu právního předchůdce stěžovatelky na poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný jeho právními předchůdci (rodiči) na území Zakarpatské Ukrajiny (Podkarpatské Rusi) v souvislosti s jejím smluvním postoupením Sovětskému svazu. Prvostupňový soud ovšem na rozdíl od Ministerstva financí (resp. ministra financí) dospěl k závěru, že předmětný nemovitý majetek splňuje podmínky pro odškodnění. Výši náhrady pak soud prvního stupně určil ve smyslu vlastní úvahou, když vzal za základ cenu nemovitosti v roce 1938, kterou vynásobil koeficientem 12,85 podle tabulky indexů přepočtu cen stavebních prací určené k tomu povolaným znalcem.

3. Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že České republice - Ministerstvu financí uložil zaplatit stěžovatelce částku 342.096 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 22. 11. 2006 do zaplacení, zatímco v části žádající zaplacení dalších 2.225.904 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl a takto nahradil označené rozhodnutí správního orgánu (výrok I). Nadto rozhodl o náhradě nákladů vzniklých u soudů obou stupňů (výrok II). Ačkoliv se odvolací soud s nalézacím soudem ztotožnil co do hodnocení základu věci, nebylo podle jeho názoru namístě v otázce určení výše náhrady postupovat podle ustanovení (umožňujícího určit výši nároku úvahou soudu), nýbrž bylo třeba primárně vycházet ze zásad stanovených ve vyhlášce Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle , týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen " Ú.l."). Jelikož by však takto vypočtená náhrada nereflektovala cenové změny hladiny nemovitostí, k nimž došlo v uplynulé době i v souvislosti se změnou společenských, ekonomických a politických poměrů, exaktně vypočtenou částku přiměřeně zvýšil, a to na desetinásobek za použití indexu stanoveného aktuální restituční úpravou, tedy , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen "") s tím, že žalovaná se se splněním svého dluhu dostala do prodlení až ode dne následujícího po dni, kdy jí byla doručena žaloba stěžovatelky.

4. Nejvyšší soud pak ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl takto: "I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2016, č. j. -324, se ve výroku I v části, jíž bylo účastnici České republice - Ministerstvu financí uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 3 % z částky 342 096 Kč od 22. 11. 2006 do zaplacení, mění tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II mění tak, že se žaloba zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání této účastnice odmítá. [...] II. Dovolání žalobkyně se odmítá. [...] III. Účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a dovolacího řízení." Nejvyšší soud tak přisvědčil námitce žalované ohledně přiznání úroků z prodlení. Podle jeho rozhodovací praxe totiž v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodováno jiným orgánem podle části páté , nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího procesního postupu, nýbrž o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci. Předmětem rozhodování soudů v řízení podle části páté musí tak být to, co již bylo předmětem rozhodování správního orgánu. Naopak o změnu žaloby jde z tohoto hlediska tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li například na základě stejného skutkového stavu více, než požadoval v původní žalobě. O jiný předmět řízení se proto jedná též v případě, kdy se stěžovatelka nově domáhala přiznání příslušenství z restituční náhrady, ačkoliv to nebylo požadováno v řízení před správním orgánem. Z toho podle Nejvyššího soudu vyplývá, že v části, jíž byly stěžovatelce přiznány úroky z prodlení z požadované náhrady, není rozhodnutí odvolacího soudu správné.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Předně je třeba poznamenat, že obecné soudy v právě projednávané věci postupovaly zřetelně v intencích relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu [a to nejen nálezu

sp. zn.

vydaného ve věci stěžovatelky, ale také nálezu

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99) a nálezu

sp. zn.

ze dne 13. 6. 2016 (N 108/81 SbNU 705)]. Výše náhrady za nemovitý majetek, která by jinak stěžovatelce byla přiznána podle právní úpravy platné a účinné v padesátých letech minulého století [konkrétně jde o , o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou ve spojení, účinného do 30. 4. 2012 (dále jen "") a Ú. l.) by byla jen symbolická (tzn. nepřiměřeně nízká). Proto soudy navýšily náhradu koeficienty za přiměřeného použití Dospěly totiž k závěru, že jde o právní úpravu, jejímž cílem je mimo jiné přiblížit výši odškodnění dnešním poměrům.

8. Takto nastavená míra odškodnění je i podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelným kompromisem mezi tím, že stěžovatelka sice není oprávněnou osobou podle , nicméně současně náhrada podle předpisů z padesátých let, jak bylo uvedeno shora, by byla nepřiměřeně malá. Toto východisko přitom podle Ústavního soudu obstojí i při zohlednění znehodnocení způsobeného měnovou reformou z roku 1953. Stěžovatelka sice v odst. 19 ústavní stížnosti uvádí, že v jejím případě byla měnová reforma z roku 1953 zohledněna v její neprospěch hned dvakrát, tuto svoji úvahu však v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje. Koeficient podle nebyl stanoven jen s ohledem na měnovou reformu z roku 1953, proto mezi ním a měnovou reformou (na rozdíl od koeficientů obsažených v právní úpravě z padesátých let) není výlučná souvislost. Ústavní soud se rovněž ve své nálezové judikatuře nevymezoval proti celé Ú. l., ale právě proti jejímu omezujícímu náhradu toliko na majetek osobního nebo drobného vlastnictví, z čehož Ústavní soud dovodil diskriminaci založenou na marxistické stratifikaci společnosti, jež byla ne nepodobná rasovému zákonodárství [srov. k tomu odst. 25 nálezu

sp. zn.

].

9. Konečně ani skutečnost, že stěžovatelce nebyly přiznány úroky z prodlení [srov. argumentaci Nejvyššího soudu shora, kdy stěžovatelka se proti východiskům tohoto soudu (srov. odst. 23 ústavní stížnosti) ani přímo věcně nevymezuje] pak podle Ústavního soudu nezakládá důvod ke kasaci napadených rozhodnutí. Sama stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti uvádí, že úroky požadovala za období od roku 1992 (tedy od okamžiku, kdy právní předchůdce České republiky začal být vázán Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod) do roku 2006 (tedy do okamžiku, kdy stěžovatelka podala žalobu v řízení, z něhož nakonec vzešla i nyní přezkoumávaná rozhodnutí obecných soudů). Jde tedy o období asi 14 let, jež ale s původním časovým obdobím z padesátých let, kdy bylo poprvé zamýšleno odškodnění, a kdy i podle stěžovatelky reálně k prodlení došlo, vůbec nesouvisí. To ostatně kontrastuje výrazně i s tím, že podle tvrzení stěžovatelky právní předchůdkyně České republiky nedodržovala lhůty dané dohodami s tehdejším Sovětským svazem. Je přitom jisté, že ani rehabilitační a restituční právní předpisy vzniklé po roce 1989 nekladly za cíl úplnou nápravu křivd způsobených totalitním režimem. Proto není z ústavního hlediska nespravedlivé, že ani původní předpisy z padesátých let s eventuální možností úroků z prodlení, jakožto ve svém důsledku náhradou za ušlou hodnotu peněz, rovněž nepočítaly. Ostatně celá konstrukce, z níž stěžovatelka svůj nárok na úroky z prodlení dopočítává, je poněkud nepřiléhá i z toho důvodu, který ve svém rozhodnutí vysvětlil Nejvyšší soud. O běžné prodlení v občanskoprávním smyslu v případě stěžovatelky totiž zjevně nejde.

10. Sama stěžovatelka pak uznává, že není oprávněnou osobou podle (sama v závěru ústavní stížnosti připouští, že i podle Ústavního soudu se měla svého nároku primárně domáhat podle původních restitučních předpisů). Stěžovatelka tak není ve stejném postavení, jako osoby oprávněné podle , a proto nelze dojít k závěru, že je s ní zacházeno rozdílně na základě nedovoleného kritéria, a že tedy v jejím případě dochází k diskriminaci, nebyla-li jí přiznána náhrada ve stejné výši jako osobám oprávněným právě podle [srov. k tomu přiměřeně např. odst. 28 nálezu z 16. 10. 2007,

sp. zn.

(N 160/47 SbNU 111; 341/2007 Sb.)].

11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu