Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3460/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Kubaly, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2018 č. j. -144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. července 2018 č. j. -117, spojenou s návrhy na zrušení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a a , , ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PK - PLUS CZ s. r. o., sídlem Biskupcova 1792/17, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a následujícíd (dále jen "") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jimi měly být údajně porušeny principy ovládající demokratický právní stát. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil podle s návrhy na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") domáhal po žalované obchodní společnosti PK - PLUS CZ s. r. o. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) zaplacení částky 6 099,30 Kč s příslušenstvím z důvodu, že mu měla chybně vyúčtovat služby spojené s nájmem bytu, především náklady na spotřebovanou vodu; stěžovatel měl předmětný byt od vedlejší účastnice pronajatý. Po částečném zpětvzetí žaloby obvodní soud žalobu o zaplacení částky 4 195,50 Kč s příslušenstvím zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Soud uvedl, že vedlejší účastnice provedla rozúčtování spotřeby vody správně. Celková spotřeba vody v celém domě (hlavní vodoměr) byla větší než součet na jednotlivých podružných vodoměrech. Vedlejší účastnice tak v souladu se , kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "), poměrně zvýšila účtovanou spotřebu jednotlivým nájemcům o rozdíl mezi celkovou spotřebou domu a součtem spotřeby na jednotlivých podružných vodoměrech. Obvodní soud stěžovatele poučil o nepřípustnosti odvolání (s odkazem na ).

3. Stěžovatel nedbal výslovného poučení o nepřípustnosti odvolání a odvolání přesto podal. Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání odmítl jako nepřípustné [ ], protože předmět sporu nepřevyšoval 10 000 Kč podle

II.

Argumentace stěžovatele

4. Podle stěžovatele soudy v prvé řadě nesprávně posoudily zejména námitku promlčení, respektive délku promlčecí doby. Dále stěžovatel namítá nepřehlednost vedlejší účastnící předloženého vyúčtování a rozporuje jednotkovou cenu za 1 m3 vody. Namítá procesní pochybení soudů, zejména co se týká poučovací povinnosti účastníků řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (a to i proti rozsudku obvodního soudu stěžovateli doručenému 20. 8. 2018) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Ústavní soud podle své ustálené judikatury konstatuje, že tzv. bagatelní věc zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. V této souvislosti lze poukázat na zákonnou úpravu v , která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. či ]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, když by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].

10. V nyní posuzované věci bylo rozhodnuto o částce 4 195,50 Kč, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání (pozn. tvrdí-li stěžovatel, že obvodní soud nerozhodl o další částce ve výši 15 200 Kč, má k dispozici jiné procesní prostředky, kterými se může domáhat ochrany svých práv). Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu přicházet v úvahu spíše výjimečně.

11. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za potřebné dodat následující závěry.

12. Ani stěžovatel nerozporuje, že měl povinnost podílet se na rozdílu ve spotřebě mezi hlavním vodoměrem a podružnými vodoměry. V ústavní stížnosti není rovněž srozumitelně vysvětleno, proč by se nájemní vztah mezi stěžovatelem a žalovanou měl řídit obchodním zákoníkem, a nikoliv tehdy (alespoň pro část žalovaného období) účinným , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, v němž byla mimo jiné zakotvena ochrana nájemce jako slabší strany nájemního vztahu. Důvodem pro aplikaci obchodního zákoníku nemůže být samo o sobě to, že v tomto právním předpise stěžovateli pro jeho argumentaci více konvenuje delší promlčecí doba. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti nikoli srozumitelně uvádí, jak se jím tvrzená procesní pochybení projevila na výsledku řízení. Mínil-li stěžovatel tuto svou argumentaci vůči k vedlejší účastnicí tvrzené a stěžovatelem rozporované jednotkové ceně za vodu, pak ani případná chyba celkového součtu ceny dodávek vody lišící se od stěžovatelovy představy v řádech maximálně desetikorun až stokorun, nemůže mít ústavněprávní relevanci.

13. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na okolnosti případu popsané výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

14. Akcesorický návrh na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení jednotlivých právních předpisů, podaný podle , Ústavní soud odmítl podle ve spojení s ustanovením , neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadla tím současně i základní podmínka pro možné projednání návrhu na zrušení zákona [srov. přiměřeně např. usnesení ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

(U 22/4 SbNU 351)]. Pro úplnost se sluší dodat, že namítá-li stěžovatel neústavnost povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, činí tak argumentačně dosti nekorektně. Povinnost zastoupení advokátem neznamená, že by se tím oslabovala funkce ústavní stížnosti poskytnout nápravu proti zásahům do práv nebo svobod stěžovatelů nebo že by se tím oslabovaly vyhlídky na úspěch při jejím podání. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, na níž stěžovatel odkazuje,

se - zjednodušeně řečeno - týká situace, kdy například samotné projednání podaného opravného prostředků závisí na uvážení soudu, který se jím má zabývat. Taková situace pro řízení o ústavní stížnosti ovšem neplatí a povinné zastoupení advokátem má naopak ve svém důsledku zajistit stěžovatelům větší úspěšnost [srov. k tomu přiměřeně stanovisko pléna sp. zn. ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)] s tím, že zákon řeší i eventuální sociální aspekty takové povinnosti. To, že právě naznačené platí i pro případ stěžovatele, se projevuje i v tom, že právní zástupce stěžovatele text jeho původní ústavní stížnosti, kterou si sepsal sám, do značné míry bez dalšího převzal a stěžovatelem předkládaná ústavní stížnost se tak ocitá na samém okraji argumentační přesvědčivostí, byť se to stěžovatel patrně nedomnívá.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu