Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4051/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Aleny Skřivánkové, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. -150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. -79 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. října 2014 č. j. -37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1. JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, a 2. obchodní společnosti APSTON CAPITAL Ltd., sídlem Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2014 č. j. -37 zamítl žalobu, v níž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala určení, že podmínka v "Prohlášení věřitele o učinění úkonu při splnění podmínky č. MD6ČF03 9097 ze dne 9. 12. 2011" (dále jen "prohlášení"), byla splněna" (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení 745 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2015 č. j. -79 rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil; změnil je ve výrocích III. a IV. pouze co do výše nákladů, které je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejším účastníkům řízení (žalovaným), jinak je v těchto výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Důvodem pro zamítnutí primárního petitu - žaloby na určení - bylo, že takový druh žaloby (nikoliv určení existence práva či právního vztahu, nýbrž určení skutečnosti, že byla podmínka splněna) česká právní úprava nezná. Nad rámec uvedeného městský soud doplnil, že podmínka stanovená v prohlášení pro zastavení exekuce spočívající v uhrazení dluhu do 31. 12. 2011 ani splněna nebyla, neboť rozhodující je okamžik, kdy peníze fakticky dojdou na účet příjemce. V daném případě byl sice zadán příkaz k úhradě dne 30. 12. 2011, avšak na účet příjemce byly peníze připsány až dne 2. 1. 2012. Ohledně sekundárního petitu - žaloby na zaplacení - městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že byla-li částka 754 500 Kč provedena na úhradu dluhu manžela stěžovatelky, pak nemohlo na straně vedlejších účastníků řízení vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat , , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. -150 odmítnuto, neboť stěžovatelka v dovolání nepředestřela k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí městského soudu záviselo. Šlo přitom o takovou vadu dovolání, která bránila pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence náležitostí dovolání [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] nebylo možno posoudit jeho přípustnost a důvodnost.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejvyššímu soudu vytýká přepjatě formalistický přístup. Nesouhlasí se závěrem ohledně nemožnosti podat žalobu na určení. Odkazy na předchozí judikaturu, z níž Nejvyšší soud dovodil závěr o nutnosti odmítnutí dovolání pro vady, považuje za nepoužitelné, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu. Jako jasný problém identifikuje otázku, zda lze postihovat zaplacení dva dny po termínu a navíc v době, kdy banky nepracují. Dále se věnuje způsobu protokolace při jednání před obvodním soudem, přičemž mu vytýká, že bylo protokolováno něco jiného, než bylo skutečně řečeno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( a contrario). Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [ y (dále jen " ")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako vadné, neboť stěžovatelka v něm nepředestřela k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí městského soudu záviselo. Úvodem Ústavní soud podotýká, že ačkoliv stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti formálně napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, v podstatě žádnou argumentaci natož relevantní argumentaci ústavněprávní proti němu však neuplatňuje, když pouze uvádí, že postup Nejvyššího soudu považuje za přepjatě formalistický a jinak už jen (velice stručně) polemizuje s odkazy Nejvyššího soudu na judikáty, o které opřel svůj závěr o nepřípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že bližší argumentace stěžovatelky k protiústavnosti usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti schází, Ústavní soud si pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatelky na soudní ochranu porušeno nebylo. Nevymezila-li stěžovatelka žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo (a z částí stěžovatelčina dovolání citovaných v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu skutečně nelze dovodit, že by tak učinila), nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout pro existenci vad. Stěžovatelka se mýlí, když se domnívá, že Nejvyšším soudem odkazovaná rozhodnutí (usnesení ze dne 18. 7. 2013 sen. zn. a usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. ) jsou na danou věc nepoužitelná. Naopak, tato rozhodnutí dopadají právě na situace, kdy dovolatel odvíjí přípustnost dovolání od zodpovězení otázky, na jejímž řešení však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Takový postup však není možný.

9. K uvedenému se patří ještě dodat, že posouzení předpokladů přípustnosti dovolání nespadá do přezkumné působnosti Ústavního soudu, ledaže by postup Nejvyššího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké vady a v jeho postupu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

10. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením městského soudu a obvodního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv.

11. Bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto proto, že nesplňovalo náležitosti vyžadované procesními předpisy, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v věta první , nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz ).

12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. věta za středníkem ), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.

13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu