Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2968/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti REALITY - X9 CZ, s. r. o., sídlem nám. 1. máje 1605, Uherský Brod, zastoupené JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. -186, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti HARGITA, s. r. o., sídlem Demandice 325, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. -116 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 15 000 EUR s příslušenstvím (výrok I.). Žalovanou částku požadovala vedlejší účastnice řízení z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovatelce z důvodu, který odpadl (šlo o vrácení zálohy poskytnuté stěžovatelce podle smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy v situaci, kdy k uzavření vlastní kupní smlouvy nedošlo). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. -159 rozhodnutí krajského soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. -186 odmítnuto podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), pro vady, jelikož stěžovatelka vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, když pouze odkázala na a násl. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nebylo zjistitelné ani z obsahu její dovolací argumentace. Kromě toho poukázal Nejvyšší soud na to, že dovolací argumentace stěžovatelky byla postavena na polemice se skutkovými závěry vrchního soudu, které učinil z obsahu smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy a podle nichž se vedlejší účastnice řízení zavázala uzavřít ve stanovené lhůtě kupní smlouvu, nikoliv předložit druhé smluvní straně návrh kupní smlouvy. Jestliže tedy součástí smluvního ujednání určitá povinnost nebyla, žádné ze smluvních stran nemohlo vzniknout právo domáhat se majetkové sankce za nesplnění neexistující povinnosti. Stěžovatelka pominula, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění vrchního soudu neměla tudíž stěžovatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového stavu a rekapitulaci obsahu v řízení vydaných rozhodnutí. Podrobně rozebírá relevantní ustanovení smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že její dovolání odmítl pro vady. Takový postup považuje za nesprávný. Zdůrazňuje, že přesně vymezila, v čem spočívá nesprávnost rozhodnutí vrchního soudu, přičemž uvedla konkrétní dovolací důvod, kterým bylo nesprávné právní posouzení věci. K tomu podotýká, že vrchnímu soudu vytýkala nesprávné použití , obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), a v této souvislosti uvádí, že ve smlouvě o uzavření budoucí kupní smlouvy si smluvní strany sjednaly vlastní postup při sjednání této budoucí smlouvy, který respektuje povinnost určit dobu, v níž má být smlouva uzavřena, ale znění obch. zák. nekopíruje, tedy jinak řečeno, smluvní strany použití tohoto ustanovení vyloučily. Dovozuje, že vůbec nemusela vyzývat vedlejší účastnici řízení k uzavření budoucí smlouvy. V nesprávném použití obch. zák. na daný právní vztah spatřovala stěžovatelka nesprávné právní posouzení, které bylo základem jejího dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že odmítnutím dovolání jí odepřel právo na soudní ochranu podle y, resp. právo na spravedlivý proces podle Úmluvy. Stěžovatelka uvádí, že její dovolání nemělo být Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť řádně vymezila dovolací důvod, který měl spočívat v nesprávném právním posouzení věci vrchním soudem. K tomu Ústavní soud podotýká, že dovolání stěžovatelky nebylo primárně odmítnuto pro vady kvůli neuvedení dovolacího důvodu, byť ten v něm rovněž nebyl řádně vymezen, když stěžovatelka zpochybňovala správnost zjištěného skutkového stavu, nýbrž proto, že stěžovatelčino dovolání vůbec neobsahovalo tvrzení, v čem jsou spatřovány předpoklady jeho přípustnosti. Tuto skutečnost si Ústavní soud ověřil z dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, z něhož se skutečně nepodává, že by předpoklady jeho přípustnosti vymezila relevantním způsobem, když pouze odkázala na a násl.

9. Z toho, jakým způsobem stěžovatelka pojala dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak plyne spíše nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, spočívajících v respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ; viz ).

10. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky podle věty první odmítl, neboť neobsahovalo údaj, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal, neboť absence správného vymezení přípustnosti dovolání podle ve spojení s , které je obligatorní náležitostí dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit ( ).

11. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a nikterak nepřiměřenou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanovenímiy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu