Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2581/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. G., t. č. Věznice Valdice, náměstí Míru 55, Valdice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Klečkovou Kutišovou, advokátkou, sídlem Na Vrchu 98, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2016 č. j. -21, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2016 č. j. -178 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 18. dubna 2016 č. j. -156 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. a)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení y, a d (dále jen ""), jakož i a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2016 č. j. -156 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť nebezpečným zločinem loupeže podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že zjednodušeně řečeno se záměrem získat peníze i silou znemožnil poškozenému bránit se a z pravé zadní kapsy kalhot mu vytáhl pouzdro na doklady, v němž měl poškozený uloženu finanční hotovost ve výši nejméně 1 500 Kč a osobní doklady, poté jej pustil a odešel pryč, čímž poškozenému způsobil škodu v celkové výši nejméně 1 510 Kč a v důsledku jeho jednání neutrpěl poškozený žádné poranění.

3. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle , za který byl odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. , který nabyl právní moci dne 24. 3. 2016, byl stěžovatel podle za použití odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. -178 podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítl jako nedůvodné. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl konkrétní důkazy, ze kterých vycházel, i jak tyto důkazy hodnotil, čímž splnil povinnost uvedenou v § 125 trestního řádu. V hodnocení důkazů okresním soudem neshledal krajský soud žádné logické rozpory, nedostatky ani neúplnost, které by mohl hodnocení okresního soudu vytknout, a byl proto dle § 263 odst. 7 věta druhá trestního řádu vázán hodnocením důkazů okresním soudem, když sám žádné neprováděl a současně nebyl předložen žádný jiný důkaz, který by hodnocení okresního soudu mohl zpochybnit. Krajský soud uvedl, že považuje závěr okresního soudu o vině stěžovatele za správný a zákonný. Skutková zjištění okresní soud správně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního řádu, protože všechny znaky tohoto trestného činu byly naplněny jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. Ani přezkoumáním výroku o trestu krajský soud nezjistil žádnou vadu.

5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2016 č. j. -21 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, aniž věc meritorně přezkoumával podle § 265i odst. 3 trestního řádu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný svými uplatněnými námitkami brojí výhradně proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Takové námitky jsou však z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (i dovolacích důvodů ostatních, byť neuplatněných) zcela irelevantní. Navíc totožné námitky stěžovatel uplatnil již v odvolání proti rozsudku okresního soudu a krajský soud se s nimi dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení svých základních práv spatřuje zejména v chybné právní kvalifikaci skutku, resp. trestného činu, pro který byl uznán vinným, v chybném hodnocení důkazů a v neprovedení jím navrhovaného důkazu. Podle názoru stěžovatele se soudy v uvedené trestní věci dopustily chybného hodnocení důkazů; jednak soudy nepřihlédly ke svědecké výpovědi poškozeného učiněné u hlavního líčení, v jejímž rámci poškozený výslovně uvedl, že si není jistý, zda jej stěžovatel znehybnil a užil vůči němu násilí. Ani ostatní důkazy nemohou dle přesvědčení stěžovatele vést k závěru o užití násilí vůči poškozenému, neboť kamerový záznam z inkriminované doby a místa zabírá pouze část děje, kdy není patrná celá postava stěžovatele, resp. poškozeného, ale pouze dolní polovina těla a není tedy zřejmé, zda stěžovatel svou paží poškozeného skutečně držel či nikoliv. Stěžovatel dále namítá, že člen trestního senátu se po shlédnutí uvedeného kamerového záznamu vyjádřil ve smyslu "paní soudkyně, já tam taky žádnou ruku nevidím". S přihlédnutím k dalším provedeným důkazům, zejména k negativnímu výsledku stěru provedeného policejním technikem z bundy poškozeného bezprostředně po incidentu, stěžovatel dovozuje, že žádný z důkazů neprokazuje spolehlivě vinu poškozeného ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže. Naopak, všechny provedené důkazy ve vzájemné souvislosti odůvodňují závěr, že stěžovatel se dopustil toliko přečinu krádeže podle . Výsledkem nesprávného hodnocení důkazů provedeného nalézacími soudy je tedy nesprávná právní kvalifikace skutku jako loupežného jednání, v důsledku čehož byl stěžovateli vyměřován trest v podstatně přísnější sazbě, než by tomu bylo v případě trestu za přečin krádeže. Vadnost postupu soudů při právní kvalifikaci skutkového jednání je tak třeba považovat za principiální pochybení, které narušuje základní zásady výkonu státní moci prostřednictvím trestního práva zakotvené v y, v a v Úmluvy. Ve věci jednající soudy se tak svým postupem dopustily odepření spravedlnosti a zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

11. Jak bylo výše uvedeno, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d)y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Dále je třeba upozornit, že toliko soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (y a y), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

12. Pouze soud hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Toliko v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu.

13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnil v předchozím trestním řízení, aniž by však jakkoliv reflektoval, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel nadále pouze opakovaně předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Odstraňování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nemá ústavní dimenzi, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

14. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění uvedené zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. ). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

15. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá neprovedení navrhovaného důkazu, avšak již neuvádí, o který důkaz mělo jít. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu Ústavní soud zjistil, že tento soud zamítl návrh stěžovatele na výslech H. H., která se měla rovněž procházet spolu s D. G. v předmětném místě a době, neboť z osob přihlížejících řešenému skutkovému ději již vyslechl právě D. G., přičemž k dostatečnému zjištění skutkového stavu postačují již důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny, a další dokazování bylo nadbytečné.

16. Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho názoru soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí podle § 2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v § 120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, oproti mínění stěžovatele, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného trestného činu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.

17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu