Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3690/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Petrou Krupanskou, MBA, advokátkou, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2018 č. j. -11432, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jaroslavy Kabourkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen ""), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle a násl.d (dále jen "") a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že v průběhu konkursu vedeného na majetek stěžovatele jako úpadce vznesli námitku podjatosti soudce Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") Mgr. Erika Ambruse jednak stěžovatel, jednak konkursní věřitelka Jaroslava Kabourková. O těchto námitkách pak rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že soudce městského soudu Mgr. Erik Ambrus není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. . Podle vrchního soudu totiž v projednávané věci nelze použít , neboť vyloučení soudce by přicházelo v úvahu jen v řízení o žalobě pro zmatečnost, nikoliv však v projednávané věci, tedy v případě, že soudci byla věc přidělena poté, co v řízení o žalobě pro zmatečnost rozhodnutí napadené touto žalobou zrušil. Tím spíše není důvod pro vyloučení soudce, který působil v řízení o žalobě pro zmatečnost jako asistent soudce.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle něj dřívější účast jmenovaného soudce v konkursním řízení stěžovatele nepochybně povede k jeho tendencím obhajovat své dříve učiněné závěry a rozhodovat v souladu s předchozími rozhodnutími. Nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v tom, že jmenovaný soudce podle jeho názoru nebude schopen nestranného a nezávislého hodnocení důkazů, neboť s těmito se již seznámil v řízení o žalobě pro zmatečnost, když za normálních okolností by se s nimi seznámil až při hodnocení věci v rámci konkursního řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. totiž své závěry o tom, že nejsou pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného soudce, řádně vysvětlil (srov. body 10. až 14. napadeného usnesení) a stěžovatel jeho východiska přesvědčivě nezpochybnil. Ve stěžovatelově věci totiž jmenovaný soudce nebude obhajovat žádné své dříve učiněné závěry (stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani žádné konkretizuje), neboť sám soudce žádné takové závěry neučinil (ve věci vlastního konkursu stěžovatele nepůsobil ani jako asistent soudce). Stěžovatel také v ústavní stížnosti vůbec nevysvětluje, proč by nestrannost soudce při hodnocení důkazů měla být narušena jen proto, že se s věcí stěžovatele seznámil v rámci jiného, souvisejícího řízení.

8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

7. totiž své závěry o tom, že nejsou pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného soudce, řádně vysvětlil (srov. body 10. až 14. napadeného usnesení) a stěžovatel jeho východiska přesvědčivě nezpochybnil. Ve stěžovatelově věci totiž jmenovaný soudce nebude obhajovat žádné své dříve učiněné závěry (stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani žádné konkretizuje), neboť sám soudce žádné takové závěry neučinil (ve věci vlastního konkursu stěžovatele nepůsobil ani jako asistent soudce). Stěžovatel také v ústavní stížnosti vůbec nevysvětluje, proč by nestrannost soudce při hodnocení důkazů měla být narušena jen proto, že se s věcí stěžovatele seznámil v rámci jiného, souvisejícího řízení.

8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu