Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3779/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Mgr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018 č. j. -239, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2017 č. j. -187 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2017 č. j. -156, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle a násl.d a na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že v záhlaví citovaným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky jako žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání, kdy tyto návrhy jsou datovány ke dni 13. 6. 2011, 16. 8. 2012, 21. 1. 2014 a 24. 4. 2017. Stěžovatelka přitom uplatňuje vůči žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) žalobou nárok na zadostiučinění ve formě písemné omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy z důvodů porušování práv stěžovatelky a její diskriminace v pracovněprávním vztahu. Soud prvního stupně vyzval žalovanou tzv. kvalifikovanou výzvou s tím, že se má ve lhůtě 30 dnů k věci vyjádřit. Kvalifikovaná výzva byla žalované doručena dne 11. 3. 2010, třicetidenní lhůta tedy podle obvodního soudu počala běžet 12. 3. 2010 a její poslední den připadl na sobotu 10. 4. 2010, respektive na nejbližší následující pracovní den, tedy na pondělí 12. 4. 2010. Podání ze dne 8. 4. 2010, došlé soudu 9. 4. 2010 jako reakce žalované na kvalifikovanou výzvu proto bylo podle obvodního soudu podáno ve stanovené lhůtě. Z tohoto podání je přitom patrno, že žalovaná nárok na zadostiučinění ve formě písemné omluvy a zaplacení částky 200 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy neuznala.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť městský soud se neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto nebylo dovolání stěžovatelky přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nebyla chráněna její práva jako zaměstnance (tedy slabší strany). Podle ní měl být vydán rozsudek pro uznání, neboť žalovaná doložila soudu toliko kopii plné moci, jíž zmocnila svého právního zástupce. Navíc se žalovaná k žalobě vyjádřila až ke konci stanovené lhůty, tedy podle stěžovatelky obstrukčně a účelově [v dané souvislosti stěžovatelka odkazuje zejména odst. 8 nálezu

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179)]. Navíc žalovaná důkazy ve svém vyjádření jen označila, ale v rozporu s kvalifikovanou výzvou podle stěžovatelky nedoložila. Nejvyšší soud své rozhodnutí podle ní odůvodnil nedostatečně a napadená usnesení by měla být zrušena už kvůli průtahům v řízení, k nimž dochází. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované stěžovatelčině věci neshledal.

9. Jak poznamenal městský soud v odůvodnění svého usnesení, námitky stěžovatelky jsou nepřípadné a účelové a stěžovatelka - jak vidno - je během řízení blankytně měnila a mění jen, aby vydání rozsudku pro uznání dosáhla (tato výtka přitom platí i pro řízení před Ústavním soudem). Stěžovatelka přitom musí vědět, že judikatura Ústavního soudu pro vydání rozsudku pro uznání staví značné limity [srov. k tomu nález

sp. zn.

ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.)], a i kdyby žalovaná plnou moc na začátku řízení vůbec nedoložila - což se ale v daném případě nestalo - podmínky pro vydání rozsudku pro uznání by tím naplněny nebyly. Žalovaná se rovněž obstrukčně nechovala a stěžovatelka závěry nálezu

sp. zn.

dezinterpretuje. Většina ze třístránkového odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu pak reaguje na námitky stěžovatelky a Ústavní soud odůvodnění Nejvyššího soudu považuje za zcela adekvátní.

10. Tvrdí-li stěžovatelka průtahy v řízení, konstatuje Ústavní soud, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu formulovaného stěžovatelkou) nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena její základní práva či svobody. Kdyby se totiž stěžovatelka v probíhajícím řízení obrátila na Ústavní soud s požadavkem upínajícím se k délce řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil podle své konstantní judikatury souhrnně vyložené např. v nálezu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn (N 122/46 SbNU 151).

11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle . O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu